Hromobijci

Malé děti a zvířata se bojí hlasitých zvuků. Každé burácení, ať jde o hrom, výfuk nebo ohňostroj, je dokáže k smrti vylekat. Bouřku neovlivním, ale proč musí moje děti pravidelně děsit petardy vystřelované pro pobavení ostatních? To nechápu.

Když v noci zaslechnu v dálce hrom, a že jich letos bylo požehnaně, začne se mi svírat žaludek. Bouřky mám ráda, ale naše dcera má ze všech hlasitých zvuků panický strach. Čekám v posteli, zda se začne ozývat řev. Někdy ji to nevzbudí, ale většinou hystericky ječí s očima navrch hlavy a srdíčkem bijícím jako o život. Musíme ji chlácholit a objímat, dokud není klid. Trochu pomáhá vzít ji do naší postele, pak ale celá noc stojí za nic, protože se nikdo pořádně nevyspí. S tím se nedá nic dělat, maximálně můžeme doufat, že ji to časem přejde. Co mě ovšem přivádí k šílenství, jsou nejrůznější petardy, rachejtle a ohňostroje, které nadělají srovnatelný randál a vyvolají u malých dětí (a zvířectva) obdobný děs.

Podobně reaguje náš pes. Při nedávném ohňostroji v sousedství se splašil on i dcera. Holčička šílela v podkroví a pes na zahradě. Oknem skočil do domu, kam normálně nesmí ani náhodou, zmateně lítal po pokoji a ven jsem jej dokázala vystrkat až po utichnutí dělostřeleckého cvičení. I tak jen s velkou námahou, protože váží třicet kilo. Pak jsem běžela do patra zkontrolovat, jak je na tom dítě, které utišoval a chlácholil manžel. Když jsme přetrpěli dozvuky ohňostroje, které již poučeni obvyklým průběhem předvídáme, a uklidnili definitivně dcerku slibem, že už jistě bude klid (což bohužel nejsme schopni zaručit), sešli jsme zase dolů a zírali. Na parapetu okna v kuchyni balancoval náš stále ještě vystrašený a třesoucí se pes a snažil se splynout s okolím. Nebo si hrál na kočku.

Vždycky jsem se snažila chovat tak, abych svým jednáním neomezovala nikoho jiného. Samozřejmě nevědomky se to stát může, ale rozhodně si nepustím třeba rádio tak hlasitě, aby to slyšelo celé okolí. Nenechám žádný hlučný přístroj hlučet déle, než je nutné. A i tak rozmýšlím, jestli není na nějaké řezání či sekání moc brzy nebo pozdě. Vůbec si nedokážu představit, že bych se pro své pobavení třeba o půlnoci rozhodla vystřílet pár rachejtlí. Chápu to na Silvestra nebo třeba jako oslavu narozenin (i když narozeniny má každou chvíli někdo), ale ne jako doplňkovou zábavu vhodnou v kteroukoli denní i noční hodinu často i během týdne. Nakonec panuje taková anarchie, že kdokoliv kdykoliv odpaluje cokoliv. Navíc většině lidí odpalujících tyhle pyrotechnické zázraky je úplně jedno, že kvůli svému pobavení ruší široké okolí. Překvapuje mě, že to dělají i lidé, kteří sami mají děti a psi, takže vědí, jak to na ně působí.

Používání zábavní pyrotechniky se natolik rozšířilo, že by bylo na místě začít její odpalování více regulovat obecními vyhláškami (což se někde již děje a například v Německu je v některých spolkových zemích mimo přelom roku zakázané úplně). Co třeba povolit ohňostroje jen v určité dny a hodiny? Nebo vydávat povolení jen na oficiální žádost? Když někdo touží oslavit své kulatiny velkolepým ohňostrojem, proč ne? Ale když někdo každé pivo vypité na terase doprovází hromobitím, tak je to spíš blbé.