Zaměstnavatelé, volte odboráře!

Přečíst si rozhovor s odborářským šéfem Dufkem vydaný v dnešním Reflexu je dokonalá léčba nízkého tlaku. O živnostnících pravil tato moudra: „Vláda jen řekla, že už nebudou vyžírat státní rozpočet. Zaměstnanec s průměrnou mzdou v ČR 25 tisíc korun zaplatí na dani 4500 korun, OSVČ se stejným příjmem a výdajovým paušálem neplatí daň žádnou. To je nelogické, nemorální.“ Pokud se někdo dostane na tak vysoký (a jistě dobře placený) post, nebude hloupý. Tuto možnost jsem vyloučila. Pan Dufek tedy záměrně lže. Tvrdí, že se zastává zaměstnanců, přitom jim věší na nos bulíky jak Brno.

Přátelé, pokud si myslíte, že vám odboráři někdy pomůžou, dovolte mi vyjádřit vážnou pochybnost. Vykašlou se na vás, vždyť vám lžou už teď. Třeba si řeknete, že je to nevýznamná lež? Je lživé podněcování sociální nenávisti maličkost? Já osobně už ho mám dost. Jednou jsou za parazity vydáváni živnostníci, jindy studenti, příště učitelé a doktoři. Věří tomu zaměstnanci? Všimne si široká veřejnost svého omylu dřív, než podniky odejdou podnikat do jiných zemí a živnostníci se přihlásí na úřadu práce? Kdyby zbyli jen úředníci, asi by si časem museli všimnout, že překládáním papírů peníze nevznikají, ale to by bylo kapku pozdě, a přestože by možná využili nějaký tvůrčí přístup ke státním financím, jak je dnes ve světě v módě, nic dobrého od toho nečekám.

A teď zas vážně: Našla jsem si na Internetu mzdové a odvodové kalkulačky pro rok 2012. A zadala do nich tu podle Dufka průměrnou mzdu. Výsledek:

Zaměstnanec měsíčně odvede (soc. pojištění, ZP, daň) 5705 Kč a má ročně čistého 231.540,- Kč.

OSVČ ročně odvede 42396 Kč (vychází to na 3533 Kč měsíčně) a má ročně „čistého“ 257.604,- Kč (počítám absolutního šťastlivce s 50% nákladovým paušálem). Zdá se, že si oproti zaměstnanci polepšil.

Jenže tím pro mě počty nekončí: Rok 2012 má 252 pracovních dnů. A 9 placených svátků. Placených? Jak pro koho. Živnostník není placen za dobu, kdy nepracuje. Nemá také dovolenou, což je myslím v této zemi 20 placených dnů. Dovolila jsem si tedy odečíst zaměstnancům 29 dnů, za které jsou sice placeni, ale nepracují. Výsledek? Zaměstnanec dostává čistého za den, kdy skutečně pracuje, 1038,- Kč čistého, ale živnostník jen 1022,- Kč. Čistě v řeči čísel je tedy prohlášení pana Dufka zhovadilé. Lež jako věž mu ale nestačila, pro jistotu v tomto rozhovoru ještě navrhl mírné srovnání údajné „nespravedlnosti“ vůči zaměstnancům – novou roční daň 12000 pro živnostníky. Když jsem to započítala, dostal by živnostník za den práce jen 974 korun čistého. Celé je to od velkého ekonoma Dufka pochopitelně jen vrtění psem, ale obávám se, že spousta zaměstnanců se nechá zlákat k pohodlnému, závistivě-nenávistnému postoji vůči živnostníkům, protože si na rozdíl ode mě kalkulačku do ruky nevezmou.

Musím podotýkat, že na případné nemocenské pojištění si musí živnostník ještě připlatit, a nepoměr v jeho neprospěch by ještě vzrostl? Že nedostane zaplaceno automaticky za to, že se dostaví do práce, protože si ji musí napřed sehnat? Že si musí najít sám zákazníky? Vést účty? Jednat s úřady? Že ne každý může uplatnit náklady paušálem 50%, zato každý má nějaké skutečné náklady? I ten největší šťastlivec nejspíš potřebuje aspoň telefon, aby se mu zákazníci dovolali, dost možná auto, benzín, pracovní nástroje, počítač, Internet, platit inzerci, pronájem prostor, a doufat, že sežene zakázky, aby to všechno zaplatil, což nikdy nemá jisté?

V čem je nepoměr a proč chce stát od živnostníků vybrat víc, je zjevné, ale není to nespravedlnost vůči zaměstnancům, ti se totiž proti nim mají královsky. Jde o zaměstnavatele, kteří mají na takovouto srandu (zaměstnanec s hrubou mzdou 25 tisíc) mzdové náklady 33.500,- měsíčně, ročně fantastických 402.000,- Kč. Celý systém je tedy kdyžtak nespravedlivý k zaměstnavatelům, největšími výherci jsou naopak zaměstnanci.

Mám tedy pro zaměstnavatele radostnou zprávu: Volte a podporujte odboráře, bojují za vás do morku kostí a snaží se nespravedlnost vůči vám napravit likvidací živnostenské konkurence, to vše pod záminkou eliminace třídního nepřítele (jinak váš překladatel, pekař, cukrář, kuchař, číšník, zedník či instalatér). Nechám stranou, že za svého třídního nepřítele jsem ochotná považovat svého instalatéra, zejména pro nepoměr hodinové odměny mě, překladatelky s vysokoškolským vzděláním, a jeho.

Tímto bych ráda vzkázala vládě, že jsem vyřešila otázku školného vysokoškoláků. Klidně jim školné napařte, když jim na ně zajistíte bezúročné půjčky, které budou povinni splácet, až budou mít hodinovou odměnu odpovídající sazbě instalatéra v místě jejich bydliště. To je fér, ne?

Pro zaměstnance s průměrnou mzdou mám jiný vzkaz: Přestaňte si nechávat věšet nenávistné bulíky na nos. Nezkoumejte fiktivní pečené holuby, co létají živnostníkům do huby, a raději si všímejte, co stát provádí s fantastickými sto sedmdesáti tisíci ročně odvedených státu z vašeho zaměstnání vámi a vaším zaměstnavatelem. Pevně doufám, že z toho nepodporuje odbory.

A na závěr bych se ráda zeptala, poučte mě: Kde jsou ty davy zaměstnanců, co houfně podávají výpovědi, aby se do toho výhodného živnostenského zlatokopectví mohli pustit? Soudila bych, že posluchači pana Dufka naplní frontami chodby živnostenských úřadů, a ono nic… Pojďte k nám do daňového ráje a vyzkoušejte si ho sami!