Válečný outsourcing aneb kam se poděl selský rozum?

Zdá se, že přidělení zakázky Ministerstva obrany na ostrahu muničních skladů společnosti Trade Fides vzbudilo značnou nedůvěru a nevoli, ba i jistá podezření. Přiznám se, že mně osobně spadla brada, ale z úplně jiných důvodů. V životě mě nenapadlo, že něco tak nebezpečného a strategického střeží soukromá bezpečnostní služba. Nemá Ministerstvo obrany náhodou k dispozici armádu? „V 6 objektech se nachází 30 tisíc tun munice a tomu musí odpovídat i zabezpečení objektů.“ Tolik vyjádření Ministerstva. Aha. To bylo tak... 

Na schůzi náměstků ministra obrany se rozhodlo, že něco tak nebezpečného nelze ponechat v péči armády. Ta na to nemá čas a peníze a kromě toho to chce specializované odborníky, ne? V kuloárech se navíc proslýchalo, že všichni budou klidnější, když munici bude vydávat nějaký nekompromisní civil, aby si s ní generálové nemohli pohrát ve velkém. A pak to přišlo. Outsourcing. Naprostá bomba. Že nás to nenapadlo dřív, rvali si vlasy náměstci. Ušetříme a budeme mít bezvadný servis, neboť když může soukromá firma za ty prachy vyškolit a živit specialisty a jejich vybavení, je naprosto nelogické, že armáda by byla schopná téhož. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, tak geniální a jednoduché. Svěříme strategicky důležité sklady odborníkům! A tak se stalo.

Byl to pochopitelně příběh hodný následování. Netrvalo dlouho a členové generálního štábu armády začali remcat, protože úroveň gastronomie v zemi rostla a v polních kuchyních pořád nic. Náměstci se nad tímto logistickým nedostatkem vážně zamysleli, a tak se zrodila myšlenka, že polní kuchyně je třeba zrušit. Ušetří se tím nemalé prostředky a v tom krajně nepravděpodobném případě, že by bylo potřeba stravovat armádu na bojišti, jistě lze zajistit dodávky polotovarů pro ohřev v mikrovlnce nebo sofistikovanějších verzí, které stačí na chvíli položit do horkého pouštního písku a budou připraveny ke konzumaci. S ohledem na úspory, vynikající chuť a zdravotní výhody byla za hlavního cateringového dodavatele armády vybrána restaurace Masala Tikka. Zlé jazyky sice tvrdily, že Tikka nemá zkušenosti se stravováním většího počtu osob, ale znáte to, pomlouvači... Vegetariánská verze stravování pro běžné mužstvo byla velice levná a zdravá díky bohatému obsahu luštěnin a Ministerstvo potvrdilo, že úspory jsou natolik velké, že se vyplatí i přes nutnost posílit klimatizační systémy v ponorkách a obrněných vozidlech.

Generální štáb naší armády přešel na indický catering o půl roku později s tím, že nejvyššímu velení lze předkládat i kuřecí maso a celkové roční náklady na stravování armády vzrostly o pouhých dvacet milionů korun ročně. Velitelé si nové stravování vesměs pochvalovali, soutěživě se předháněli, kdo pozře pokrm označený v menu více chilli papričkami, aniž by slzel, a těch několik osamocených jedinců, kteří si přinesli potvrzení od lékaře, že exotickou stravu ve zdraví nestráví, bylo označeno za „máčky“ a zbaveno hodnosti. Jídelníček velení se stal prubířským kamenem vnitřní integrity, statečnosti a mužnosti naší armády. Podle dobře informovaného zdroje byl současný náčelník generálního štábu jmenován díky tomu, že „...snědl dvojitou porci kuřecího vindalú a ani nezčervenal, prostě frajer.“

Přes ohromné úspory na stravování a na ostraze munice si však prohlubující hospodářská krize vyžádala další optimalizaci fixních nákladů. Při zahraničních misích se navíc ukázalo, že moderní logistika má své nedostatky, protože restaurace Tikka nestíhala z Prahy dovážet polotovary na místo bojů ve smluvních lhůtách. Do médií dokonce proniklo vyjádření jednoho z vojáků, že „na ty hliníkový krabičky s tím sajrajtem čekali tak dlouho, že slintali pokaždý, když viděli pohozenej hliníkovej obal.“ Také se ukázalo, že v cestovním balení se do nákladního vozidla vejde jen velmi málo porcí a rýže cestou vždycky vystydne. Kromě neřešitelné situace se stravováním bojových jednotek své vykonala i celospolečenská situace, kdy se vzbouřily manželky vojáků posílaných na mírové mise do zemí ve válce kvůli naprosto ubohé péči o navrátivší se veterány a hanebnému nezájmu o situaci rodin padlých národních hrdinů, nemluvě o tom, jak vyhladovělí se vraceli ti ostatní. Nejvyšší velitel armády a prezident republiky, který si žen, zejména inteligentních a nežurnalistek, vždy hluboce vážil, pro jistotu řadovou armádu s okamžitou platností rozpustil a Ministerstvu obrany a generálnímu štábu nařídil zajistit obranu státu jinými prostředky.

Po pečlivém výběru, protože dle vyjádření Ministerstva „v době globálních bezpečnostních hrozeb, jakou je například terorismus, nelze ponechat nic náhodě,“ byla podepsána velice výhodná servisní smlouva s armádou Indické republiky, zajišťující čtyřiadvacetihodinový obranný servis 7 dní v týdnu s výjimkou Vánoc a svátku Díválí, a s povinností dodavatele k tzv. servisnímu zásahu (tj. vyslání bojových jednotek) na jakémkoli místě světa do 12 h od přijetí písemné objednávky, kterou příjemce potvrdí faxem do kanceláře generálního štábu obranné služby (armáda už nebyla) České republiky nebo Pražského hradu. Indická armáda byla vybrána, protože má bohaté lidské zdroje a je vysoce technologicky pokročilá. Dokonce bylo prokázáno, že Indové by si nikdy nekoupili přepravní letadla, do kterých se jim nevejdou nově nakoupená obrněná vozidla.

V Poslanecké sněmovně se ozývaly hlasy, že tato služba je zbytečná, stačilo by outsourcovat roli potenciální oběti válečného útoku, tedy po jakémkoli projevu agrese by se dodavatelská země přihlásila agresorovi jako jeho oběť a přesměrovala útoky na sebe. Bohužel nebyla politická vůle toto vizionářské řešení prosadit.

V součtu se sice ukázalo, že náklady na obranu státu mírně vzrostly, ale hlasy věčných nespokojenců umlčela prostá čísla – stačilo spočítat, kolik by stál nový výcvik všech armádních profesionálů a nákup již sešrotované techniky, a všichni souhlasili, že by byla blbost něco takového znovu pořizovat. Tím bylo současné uspořádání všeobecně přijato jako ideální.

Neblahou událostí bylo drtivé vítězství strany Indie Indům v indických volbách. Nepřátelská rétorika nové indické vlády vůči Evropě se dosti přiostřila, nicméně po bezproblémovém prodloužení servisní smlouvy s indickou armádou si český velvyslanec v Dillí zhluboka oddechl a slavnostně předal indickému premiérovi láhev Becherovky jako dar od prezidenta republiky.

Pro evropskou administrativu bylo tudíž velkým překvapením, když indický premiér prohlásil, že „Evropa již nesmí čerpat z bohatství shromážděného v hanebných dobách kolonialismu,“ a nad Českou republikou se objevily indické stíhačky. Neinformovaný generální štáb to zprvu považoval za cvičení indického letectva pro účely obrany naší republiky, ale zmátlo je, když jim na přímý telefonický dotaz, co se děje, smluvní kontaktní osoba odpověděla, že „pokud si myslí, že mu budou ještě rozkazovat, tak se dočista pomátli.“ Prezident České republiky a nejvyšší velitel obranných složek pochopitelně ihned konal a vydal odvážné komuniké, že Česká republika je terčem útoku. To pochopitelně nezůstalo bez rázné odezvy Evropského parlamentu, jenž na základě evropské judikatury, z níž jasně vyplývá, že jakýkoli akt obrany včetně verbální může být vykládán jako agrese, zkritizoval protievropský postoj českého prezidenta a připravil urychlené přijetí směrnice č. 367/2015/ES Evropského parlamentu a Rady o zákazu prodeje vánočních stromků a světelné výzdobě pro svátek Díválí za účelem dalšího sbližování příslušníků různých kultur v Evropě. Směrnice bohužel nebyla přijata, protože těsně před hlasováním se nad budovami Evropského parlamentu objevily indické bombardéry...

V tomto zlomovém okamžiku se prezident Ruska rozhodl, že nepotřebuje mít jadernou velmoc po obou svých bocích a teď ještě k tomu celkem bohatou, a nařídil útok ruských armád na indické hranice. Útok měl oslabit indické pozice v Evropě, které by musely vyslat značné zdroje zpět na obranu Indie, bohužel však neuspěl. S lidskými ztrátami na ruské straně se sice již tradičně počítalo, protože má lidí dost, ale rozkaz, aby vojáci došli od Moskvy do Indie pěšky, se v důsledku jevil neprozíravý. Nedostatek dopravních prostředků a modernizace armádní výstroje se na počtech a stavu těch, co došli, projevily fatálně, když dvě třetiny vojáků zemřely na sepsi z oděrek na nohou (při modernizaci byly vyřazeny onuce, zavedeny ponožky, bohužel boty modernizací neprošly) a z omrzlin uší (ušanky se taky vyhodily).

Statečný prezident České republiky těsně před svým sesazením a uvězněním odsoudil útok na Evropský parlament jako válečný akt a vyzval Generální štáb obranné služby k vyhlášení všeobecné mobilizace za účelem obrany státu. K mobilizaci však nedošlo. Generální štáb se sice měl sejít hned po víkendu, ale toho dne se nesešla ani polovička generálů, jelikož se na jídelním lístku (příznivci spikleneckých teorií si domyslí, že jistě ne náhodou) objevilo obávané karí Madrás, a řada členů generálního štábu se omluvila pro náhlou zdravotní indispozici. Na základě evropské směrnice o demokratizaci rozhodovacích postupů v obraně je velení každé země povinno rozhodnout o každém válečném aktu včetně obrany hlasováním, přičemž k návrhu lze přistoupit pouze v případě souhlasu všech členů velení. V té době již byla restaurace Tikka Masala vybavena čerstvou zásobou velice ostrých chilli papriček, které zajistily, že generální štáb se v usnášeníschopném počtu již nikdy nesešel.

Další drtivý útok provázený kobercovými nálety na evropská centra státní administrativy pochopitelně nezůstal bez tvrdé odezvy. Již za dva měsíce se sešla Rada bezpečnosti OSN a přijala velice striktní rezoluci. Situace v Evropě se mezitím již konsolidovala a nová indická vláda nastolila demokratický pořádek a indickou rupii. Řada evropských politiků si podávala u nového evropského premiéra dveře a gratulovala mu k úspěšnému přijetí celoevropské měny a posílení evropské integrace, přičemž občanský odboj v jednotlivých zemích označovali za nacionalistické teroristy. Nebozí odbojáři nedokázali najít přirozeného vůdce, který by roztříštěné skupinky spojil a nasměroval. Bývalý český prezident V.K., k němuž se upíraly mnohé naděje, byl údajně viděn, jak nastupuje na spěšně vypravený let na Nový Zéland, a podrážděně si mumlá: „Já to říkal, já to říkal...“

Takto beznadějně vypadala situace Evropy pro příznivce starých národních států. Ani zoufalství však netrvá věčně. V říjnu 2016 odboji svitla naděje: Mluvčí Evropského ministerstva obrany Bába Singh se vyslovil pro outsourcování veškerých logistických služeb resortu obrany jisté čínské firmě, protože: „Se nám ztratí i náklaďák s ponožkama a takhle to dál nejde.“

Inu, počkáme. Ono se to vyřeší samo.