Chrastítka, hrkátka, štěrchátka

Přiznejte se, kdo štěrcháte? Nebo nevíte, co to znamená? Každý jsme ovlivněni svým domovským městem a krajem, o zemích nemluvě. Tak například u nás doma se používala štěrchátka. Po letech v Praze se mi narodil syn a štěrchání mi ani na um nepřišlo. Člověk taková slova zapomene (řekněme si upřímně, zrovna štěrchátko člověk od určitého věku do určitého věku nijak nevyužije) a potom, pod vlivem nového okolí, třeba začne používat nový, místní výraz. Praha pro mě byla bohatým pramenem nezvyklých, mnohdy velmi zábavných slov, a tak se štěrchátko, i když bylo potřeba, odnikud z hlubin šedé kůry nevynořilo, protože ho vytěsnila chrastítka. To vše, dokud nás nenavštívil můj bratr, který mimochodem taky žije v Čechách, a mému synkovi nezaštěrchal.

Takové slovo z dětství a z domova dokáže zahřát u srdce. Možná se mi budete divit, ale když jsem zjistila, že i u Žlababy, autorky fantastické knížky Maminko, nezpívej, jinak mé gymnaziální spolužačky a kdysi spolucestovatelky do Skotska na maliny za bohatstvím a krásami Západu, že i u ní se štěrchá, byla jsem štěstím bez sebe. Neváhala jsem se jí na to vyptat, a tak vyšlo najevo, že její pečlivá redaktorka si toho slůvka všimla a označila je za moravismus, ale Žlababa se za ně postavila s tím, že u nich doma se prostě štěrchá. Oni nechrastí.

A já jsem ráda, že si štěrchání našlo cestu do literatury v novém tisíciletí a tím snad i cestu do nějakých slovníků, že nezanikne, i když já jsem na ně málem zapomněla. Člověk se nějakých věcí vzdát musí, v zájmu vzájemného dorozumění přestane rozžíhat světlo a pít z krieglu a někdy dokonce přestane používat šufánek ve prospěch naběračky, ale čeho je moc, toho je příliš. Štěrchání je třeba zachovat - je to nejen hlas domova, ale také dětství. Ale já se o ně nebojím, i když jsem na ně sama málem zapomněla. Obáváte se globalizace? Pchá! U Žlababy se štěrchá! A zeptejte se kohokoli, jak dělá kačena (ga ga, nebo kač kač?). A kdo a jak spravil pec, která spadla.

Asi se ani nedá vypočítat, kolik takových slov je, místních nebo dětských, a dokonce možná rodinných. Můj syn je pakosta, to ve slovníku ještě najdete. Mimo jiné to znamená, že pakostí. Ovšem tohle sloveso tradované u nás doma už ve slovníku nenajdete. A třeba bonbónky u nás v Olomouci byly "kokina", odvozeno od sladkého "koko".  Když přejdeme k „dospělým“ výrazům, víte, co jsou to skládanky?  Jeďte do Prostějova. Tam se to dozvíte. A neříkejte: "No jó, Moraváci," protože takový Olomoučák o skládankách nejspíš nikdy neslyšel. Taky netuší, kdo je to stříně, a to je pořád ještě na Moravě. Kdyby byl Brňák, možná by to věděl. A kdyby jel do Prahy, třeba s bráchem, mrkal by, co všechno je tam jinak. Když shrnu to nejhorší, co mě v Praze potkalo: "Vokno," ono "v", které jsem si doma spojovala jen s mluvou dlaždiče a nemohla pochopit, že volně padá z přednášejícího literárního překladu. "Pletete si Annu s vanou," říkala jsem tehdy svému příteli, který sice nebyl z Prahy, ale byl z Čech. Z jižních Čech. Trvalo dost let, než mě naučil, co je to "cmunda", protože to slovo mi zvukově připadalo nechutné a nedokázala jsem si je spojit s jídlem. A když už, navozovalo mi to výraz "brynda", a tak jsem čekala něco tekutě nechutného. Museli jsme pojíst nemálo bramboráků, než jsem si to začala vybavovat správně. Polévku nabíral sběračkou a světlo téměř knižně rozsvěcel.

"Vy Moraváci mluvíte jako kniha." Občas mi někdo řekl i něco takového. Zní to pozitivně, ale s překládáním člověku dojde, že když má jako kniha psát, všechno je jinak. Domov z nás mluví mnoha způsoby a někdy to může být i na překážku. Dát si pozor na koncovky je hračka, ale možná byste se divili, kolika lidem, jedno odkud jsou, obrazně řečeno pronikne do překladu nějaké to "kokino". A když už to není cmunda nebo skládanka, aspoň zkusí prorazit s nějakým čudlíkem nebo knoflíkem. Který normální člověk taky tiskne tlačítka, když může mačkat čudlík. A když se překládá z angličtiny, button (tlačítko) ještě k tomu znamená velmi oblíbený knoflík. Spousta lidí má za to, že ovládají gramatiku a domluví se, tudíž vládnou jazykem, jenže jazyk často vládne jim. Má mnoho vrstev a rovin a ještě k tomu nakloněných rovin vedoucích k hovorové řeči nebo dokonce k nějakému kraji či dialektu, a někdy je hodně těžké zůstat neutrální. Věřte mi. Mám na to sice pěstované ucho, ale něčeho si nevšimnu ani u sebe. Zato moje společnice si všimla, že když mluvím se svou mámou, používám jinou intonaci. Výrazně moravskou. Člověk se trochu vrací do dětství a tím i (v mém případě) na Moravu. A když mluvím se svým dítětem, najednou se také obracím k domovu. A není to nic neobvyklého. Už jsme spolu měly pár let agenturu a moje společnice, původem z Polska, mluvila důsledně česky. Bezvadně. Než si pořídila kotě. Protože jak jinak říkat „ťuťu, ňuňu“, mluvit mazlivě, přísně, výchovně a všelijak jinak k mrněti než v mateřštině? A pak se s tím vším poperte v překladu...

Štěrchání je fajn, když vědomě chceme štěrchat, a právě s tou vědomou stránkou můžeme být na štíru. V dnešní době je hodně módní bilingvismus. Máme pocit, že bilingvní lidé zvládají stejně oba jazyky dokonale (někdy to tak i je) a že budou perfektní překladatelé. Oni často propadají dojmu, že se ani nemají co učit. Ještě na kolejích jsem se seznámila s jednou strašně sympatickou bilingvní Maďarkou. Přijela studovat češtinu, bezva nápad. Do svých pěti let vyrůstala na Moravě, měla ohromně bohatou českou slovní zásobu a  vůbec byste nepoznali, že je to cizinka. Ale opravdu jí moc schvaluji, že se rozhodla češtinu také vystudovat. Víte proč? Jedla kokina.