Cestování trochu jinak (Rhodos a batole)

Nejsem zarytý baťůžkář, ale organizovaná turistika mi vlastně není moc příjemná. Ideální představa dovolené u mě zahrnuje cestování z místa na místo, a to bez nutnosti nechávat se omezovat plánem organizovaného zájezdu. Jde o zážitky a ne o pohodlí, laciný indický hotýlek nebo francouzský kemp? Proč ne? Na druhou stranu ale považuji za bezva věc odfrknout si někde u moře na pláži, nikam se nehnat a o nic se nestarat. Tuhle stránku jsem u sebe začala objevovat už dávno. Klidně bych se táhla někam autostopem v deštivém anglickém počasí nebo ve vedru kodrcala indickým autobusem, ale mít na to, pak bych se neostýchala utábořit v nějakém pěkném Hiltonu s čistou postýlkou, horkou sprchou a fantastickou večeří. Pohodlíčko si považuju.

Rozhodli jsme se vzít Matýska na nějaký řecký ostrov. Tím to začalo. Nejdřív se ukázalo, že najít nějaký pěkný rodinný hotýlek a skloubit termíny hotelu s nějakým charterovým letem a daty, kdy bychom mohli opustit práci, je skoro nadlidský úkol. Mates navíc jen tak něco nesní a nechtěla jsem být tak docela závislá na tom, co ulovíme v místních restauracích, a ani rodinné hotely bohužel většinou nezahrnují i kouzelnou babičku, která celý den vyváří dobroty. Apartmán u moře a vařit si sami? Na dovolené? Děkuji! A tak jsme začali hledat nějaký pěkný all-inclusive hotel přes cestovku.

Idea byla pěkná, do okamžiku, kdy jsem si začala číst recenze klientů. „Až na šok z ubytování to byla pěkná dovolená,“ psala jedna paní. Jak mohla být pěkná dovolená v jednom místě, když ubytování bylo šokující? Začala jsem se skoro bát. Nakonec jsme vybrali nádherný hotel na Internetu, poslali nám cestovní smlouvu a už jsme skoro poslali peníze, když Štěpán progoogloval cestovní kancelář uvedenou ve smlouvě. Zjistili jsme, že zcela bez uzardění nacpou turisty do jiného než vybraného hotelu, že ten často neodpovídá kvalitou původní nabídce, že za měřítko adekvátního hotelu nepovažují vzdálenost od moře. Že bychom místo pláže tvrdli u bazénu? Ten máme na Barrandově skoro za domem, proč letět až kamsi? Plán byl mimo jiné uchlácholit alergie, a ne chytit plíseň nohou. Někomu to možná nevadí, někdo je bazénový typ. My když jsme u moře, chceme to moře.

Nakonec jsme našli to hledané a vypravili se na daleký Rhodos. Na letišti jsme koupili vodu pro případ, že by nám z bezpečnostních důvodů vylili nějaké dětské lahvičky. Letiště s takovou možností počítá a turista zde bez problémů zakoupí láhev neperlivé vody bratru za stovku. To už je v této situaci skoro zneužívání, ne? Cesta s mrnětem na klíně je náročnější, ale dá se to. Horší je, když vám letušky nechají hodinu na klíně špinavé nádobí, protože si povídají se známými, co náhodou taky letí. To už se s batoletem skloubí opravdu těžko. Určité známky ošoupanosti letadla nám připomněly jiný let s Travel Servisem, kde Štěpánovi nedrželo opěradlo ve vzpřímené poloze, a tak se celý let nemohl opřít, aby nedrtil kolena paní za sebou. Štěpán má kolena drcená soustavně, protože se mezi sedadla v charterových letech prakticky nevejde. Jestli by se v případě nouzového přistání mohl sklonit do „polohy pro nouzové přistání“? No, bez hlavy by se tam možná vešel. Stoleček si nesklopí úplně, protože mu leží na nohou. Už je vlastně zvyklý, ale chtěla jsem to zmínit, protože není extrémně vysoký, prostě „jen“ vysoký. Do narvaného letadla je ale jaksi nadnormativní a nezdá se, že by to aerolinky chtěly nějak globálně řešit. Občerstvení mě přesvědčilo, abych vedení Travel Servisu napsala, že to mají zrušit a začít prodávat bagety Crocodile. Jsou chutné a nevypadají nebezpečně. Ráda si na ně připlatím a nebudu jíst něco, co je zcela nechutné a ještě možná plné bakterií. Štěpán studený řízek s rozvlhlou strouhankou a bramborovým salátem snědl. Druhý den mu bylo zle.

A pak jsme byli v hotelu. Byla to fakt trefa. Pěkný, čistý, v dobrém stavu. Krásná pláž, neuvěřitelně průzračná voda. Ovšem každý hotel má svoje specifika. Jen tak pro zasmání, co všechno může člověk potkat v hotelu se čtyřmi hvězdami:

Architektura chvályhodně postrádající antické prvky. Jen minimální počet sloupů, a ještě v jednoduchém provedení, to je ve Středomoří zdrojem velké úlevy. Mně na Rhodos lákala spíš vidina johanitských hradů a všudypřítomné pseudo-dórské, jónské a všelijak kombinované sloupy na turistických místech mně spíš děsí.

Leštěný mramor. Všude. Jak to, že tam z něj staví čtyři tisíce let a ještě nedošel? Až dojde ve Středomoří mramor, teprve se budu obávat ropné krize. Přírodní zdroje se mi tu jeví nevyčerpatelné. Kámen je vždycky krásný, ale řeknu vám, leštěný mramor na podlahách v plážovém hotelu má i svoje nevýhody. Zejména na bezbariérových sjezdech podél schodišť. Ty hodně prudké byly trochu zdrsněné. Ostatní VELMI hladké. Hned první den jsem zjistila, že bez terénní obuvi tohle s kočárkem nesjedu. Ani v jídelně to nebylo optimální, jak se jistě přesvědčil pán, který uklouzl na hroznovém víně, co tam naházel náš syn.

Schody všude. Architekt se zbláznil a kromě slabosti pro výstřední svítidla měl jakousi slabost pro dělení výškových úrovní. Výtahy jezdily do mezipatra. Odevšad se muselo po schodech. Z restaurace do kavárny. Z restaurace na záchod. Z restaurace do recepce. Z baru do recepce nebo kamkoli jinam. Od bazénu kamkoli jinam. Když přestal jezdit jeden výtah, ptali jsme se paní s kočárkem, která přijela výtahem z opačného konce hotelu, zda se dá to patro celé projet až k druhému výtahu. „Dá,“ odvětila, „akorát tam jsou ty schody.“ Přitom byl hotel stavěný jako bezbariérový a všude musely být kromě vznosných schodišť zbudovány i nájezdy. Nejlepší byl ten leštěný a dlouhý od restaurace k výtahu, který ústil přímo do monumentálního a zcela proskleného vchodu do hotelového wellness centra. Vezměte si plážové botky a zapřáhněte před sebe kočárek, toto jede!

Restaurace byla moc krásná. Škoda, že se tak zaměřovala na mezinárodní kuchyni. Dobrou rybu jsme v podstatě neochutnali. (Plán navštívit nějakou restauraci mimo hotel zkrachoval, protože by to bylo na delší výlet. Jediná slušně vypadající restaurace v okolí byla mexická a navíc inzerovala „ruské večery“, což je nabídka, která u jiných národů tlačenici nevyvolá.) Na druhou stranu pro prcka bylo fajn, že vždycky byla k mání nějaká dušená zeleninka. Ne tak příbory. Bylo jakýmsi nepsaným pravidlem, že personál pečlivě posbíral přebytečné prostírání u stolu a rezervní příbory nebyly nikde volně k dispozici. Trvalo pár dnů, než si na nás personál zvykl a začal Matěje počítat do seznamu strávníků. Původně to vypadalo, že ho budu muset celý pobyt krmit vlastní vidličkou. Časem jsme se ale zabydleli v určité části restaurace, kde bývali stejní číšnici. Ten „náš“ pak začal Matýska hýčkat a poté, co jsme párkrát nechali na stole nějaké spropitné, i vidličky byly.

Taky byli vrabci. Vrabčáci mi doma v Čechách chybí, tak si jich ráda užiju ve Středomoří. V restauraci mě ale zaskočili a na několika hostech bylo vidět, že nevěří svým očím, když je viděli hodovat na zbytcích u čerstvě opuštěného stolu... Je pravda, že na baru s pečivem jsem je nikdy neviděla, asi mají nějakou nepsanou dohodu s majitelem hotelu. Nebo psanou? Matýska každopádně ptáčci nadchli a jednou se za nimi vydal. Viděla jsem hlavičku mizet mezi stoly, pak se rozhodl vzít to po čtyřech, a to jsem jen občas zahlídla prdelku, jak mizí za ubrusem. Štěpán dítě raději odchytil, než se nám zaběhne.

A moře? Všechny si nás získalo. Matěj se naučil říkat: „Fuj, slaná!“ A nejen to. Ještě v letadle skákal Štěpánovi na klíně a křičel „bana iča,“ v překladu „spadla lžička“. Tato říkanka nás duševně trochu vyčerpávala, takže se Štěpán uchyloval ke kreativním úletům včetně „spadla Madla do zdymadla,“ přičemž tato říkanka měla i verzi s vypuštěným zdymadlem: „... BÁC!“

Po večeři jsme vyrazili na klouzačku a měli jste vidět tu radost, když Matýsek druhý večer pochopil, kam jdeme, a ušel mu výkřik: „Jejda, klouza!“ Škoda, že později večer nekřičel: „Jejda, bar!“ A vůbec moc nechtěl pochopit, že každý máme něco... Na klouzačce mohl obdivovat ruské holčičky navlečené do lesklých, kýčovitých sukýnek na mini disco. Každý v sobě nosíme velký potenciál. Můžeme být potenciálně mnoha osobami. Já jsem zrovna v sobě objevila potenciální tchyni, když jsem viděla, jak Matýsek zasněně hladí stehýnko největší potvoře na hřišti. Napadlo mě, co když si jednou přivede takovou semetriku? Naštěstí se ukázalo, že Mates tak vyhraněný nebude. Už za hodinku se líbal v baru s malou Francouzkou. Byla trošku divoká, ale dobrosrdečná.

V posteli jsme natěšeně listovali průvodcem po ostrově, ale nakonec jsme se neodhodlali jít si pronajmout auto. Trmácet se s Matesem někde po městě v tom vedru se nám vlastně nechtělo. Užili jsme si výlet lodičkou s výhledem na krásný Líndos, jeho akropoli, johanitský hrad (hurá!) a nádherné pobřeží, a víc nic. Z Rhodosu jsme tím pádem viděli jen rhodský „kolos“ – Štěpán se v průvodci dočetl, že „kolos“ v řečtině prý znamená hovno, věřili byste tomu? Co jsme viděli, stačilo k tomu, abychom věděli, že na tento ostrov se vyplatí vrátit za pár let a udělat pár výletů.

Ale víte co? Nám to stačilo. On je dost akční Mates. A my dospělí jsme rádi, když sebou občas můžeme někam jen tak plácnout.