Ztráta medicínského umění našich lékařů

Díky ztrátě těchto dovedností naši pacienti zbytečně obíhají nejrůznější vyšetření a zdravotní pojišťovny zbytečně za to platí.

Pravda, dnešní pacienti jsou zvláštní, rádi obíhají nejrůznější vyšetření. Ochotně tráví čas ježděním po lékařích, i když delší čas strávený u lékaře berou úkorně. Dnešní pacienti jsou netrpěliví. Neochotně odpovídají lékaři na jeho dotazy a jsou velmi neochotní k vyšetřování samotného lékaře.

Potkal jsem v ordinaci pacientku, která přišla s kašlem. Na výzvu, aby si svlékla svetříček, košilku a kombiné, abych ji mohl poslechnout, odmítla to. Na můj údiv odpověděla: „Přece si nezničím svůj make up!“ Rozuměj, šlo o namalovaný obličej na jejím ksichtu. A tak raději odešla bez vyšetření. Asi jí nic nebylo. Kašel ještě není nemoc.

Pozoruhodné je, že i zdravotním pojišťovnám je ztráta medicínského umění zcela lhostejná a veškerá zbytečná vyšetřování ochotně platí. Nedokáží finančně odlišit lékaře, který zná medicínské dovednosti, který je pro pojišťovnu levný, ale přitom rozpozná správně zdravotní problémy pacienta, od lékaře, který zneužívá vyšetřování na úkor pojišťovny i pacienta.

Důvod je samozřejmě v tom, že zdravotní pojišťovna není schopna hodnotit úspornost lékaře, protože se to nikdy nenaučila. Ostatně zdravotní pojišťovna ani nemá potřebu být úsporná, teoreticky nemůže zkrachovat, protože on to někdo zaplatí. Pacient to ze zákona platit nesmí, tak to prostě platí všichni lékaři na nízkých odměnách za práci. Pravda, může to doplatit i stát, ale ten platí značně neochotně.

Navíc naše zdravotní pojišťovny rozhazují naše peníze na naše zdraví na všechny strany, aby občanům dokázaly, jak jsou bohaté. Rubem této mince je, že lékařům platí nerady a hledají nejrůznější důvody, jak lékařům nezaplatit.

Popravdě nutno konstatovat, že v našem systému financování zdravotnictví nedokážeme rozpoznat a finančně ohodnotit konkrétního lékaře. To prostě v dovednosti zdravotní pojišťovny není možné. Rozpoznat kvality konkrétního lékaře dokáže jen pacient, pokud nepřijme falešná moderní kriteria.

Vraťme se k meritu věci. Jsou znalosti medicínského umění v dnešní době potřebné? Zdá se nám, že nikoliv, že naše medicínské umění nahradí přístroje. A chováme se podle toho.

Nechci jen nostalgicky vzpomínat na doby, kdy ještě lékaři se uměli ptát pacienta a dovedli si ho vyšetřit bez přístrojů. Vrchol medicínského umění máme již za sebou. Dnes již tato dovednost je v zájmu pacienta jen někde v africké buši, či amazonském pralese, kde si stejně většinou občané vystačí se šamany. U nás jsou občané tak bohatí, že místo důvěry v precizní diagnostiku svého lékaře si raději dojedou 30 km do nemocnice.

Nás starší lékaře ještě naši učitelé vedli k dovednosti ptát se a dovednosti vyšetřovat. A tak jsme u spolupracujícího pacienta dokázali rozpoznat srdeční infarkt i bez EKG a zlomeninu bez rentgenu. Přidám příhodu, která tak trochu bude dokumentovat nevhodnost přílišného spoléhání na medicínský komplement na úkor medicínského umění.

Byl jsem pomáhat na stavbě svému švagrovi. Jeden zedník zde spadnul s výšky šesti metrů. Dopadnul asi dva metry ode mne. A tak jsem se nemusel mnoho vyptávat, protože to křupnutí bylo dosti zvučné. Sáhnul jsem mu na hrudník. Měl zlomené šesté a sedmé žebro vlevo. Jeli jsme rovnou na chirurgii. Lékař aniž se na nás podíval poslal nás na rentgen. Cestou zpět, kdy jsme nesli pro chirurga rentgenový snímek, jsem se pro svoji zvědavost podíval na snímek proti světlu a podařilo se mi najít dvě žebra zlomená. Ukázal jsem zlomeniny pacientovi a šli jsme na chirurgii. Chirurg mrknul na snímek a povídá: „Nic zlomeného tam není.“ Na omluvu toho chirurga lze říci, že to byl více politik než lékař. V listopadu 1989 ještě nechal honit lékaře a sestry natěšené pro změnu po nemocnici estébákama, i když už to měli komunisti dávno spočítané.

Lékařské umění není nic jiného než znalost základů anatomie, fysiologie, fysiky a mechaniky spojená s uměním kladení otázek a protiotázek a s uměním vnímat reakce vyšetřovaného pacienta. Nic víc. Ano, k tomu lékaři stačí jeho ruce, oči, uši a čich. Dnes se zdá, že to nepotřebujeme. Ale jsou místa na zemi, kde na této dovednosti závisí osud pacienta. Toto umění se hodí i při válečném konfliktu.