V roce 1968

komunisti v Sovětském svazu svým vpádem „bratrských“ armád Varšavské smlouvy v zájmu komunistické moskevské hegemonie zachránili naše neschopné komunisty od „kontrarevoluce“, která zde nebyla.

Nevím, jak jste na tom byli vy, ale mě se Pražské jaro netýkalo, ač jsem žil v Praze. Bral jsem změnu mezi komunisty za jakési podivné, komunistické hrátky, které se mnou nemají nic společného. Teprve přes léto jsem začal vnímat to postupné uvolňování, nemuselo se tolik lhát, lidé si čím dál tím více začali říkat pravdu a diskutovat o ni všude, i na ulici. Měl jsem na starosti jiné věci a tak tu postupnou proměnu intelektuálních tiskovin jsem vnímal se zpožděním.

Dne 21. srpna v brzkých ranních hodinách časně po půlnoci mne vzbudila těžká letadla nalétávající na Prahu. „Co blbnou ti komunisti, nacvičovat takhle v noci nálet na Prahu!?!“, pomyslel jsem si. Ale to už do pokoje vstoupil tatínek, kterého vzbudili taxikáři zběsilým troubením, zmateně projíždějící pražské ulice. „Rusáci nás napadli a obsazují nás!“, řekl a sednul si k rádiu. Ano, napadli nás Rusáci! Absurdní! Neuvěřitelné! A v tu chvíli jsem pochopil, že to reformní komunisté s Alexandrem Dubčekem v čele s námi vyjímečně mysleli dobře. To je konec! Žádná reforma nebude!

Po rozednění jsem šel do ulic zjistit, co se děje. Ulice byly plné lidí. A na Václaváku jezdili ruské tanky. Připomnělo mi to vpád německé armády a její defilé na Václaváku před několika desítkami let před vpádem Rusů. Armáda jako armáda. Jen těch mrtvých bylo tentokrát více. Lidé chodili mezi tanky nebo jezdili na nákladních autech a nad hlavami třímali státní vlajku potřísněnou českou krví obětí ruské okupace.

Před vpádem ruských armád naší reformní komunistické straně důvěřovalo devadesát pět procent obyvatelstva. Kromě mne. Já uvěřil reformním komunistům až po vpádu ruských soudruhů. Tuto důvěru ke komunistické straně ruské komunistické tanky zcela rozdrtily pod svými pásy. A ta nedůvěra ke komunistům oprávněně trvá dodnes.

Rusáci odvlekli vedoucí představitele reformních komunistů do Ruska a internovali je, dokud nepodepsali kolaboraci a normalizaci v ruském duchu. Alexandru Dubčekovi hrozila likvidace, byl v ohrožení života. Do Moskvy se dostavila parta zrádců souhlasící s ruskou normalizací a došlo k podpisu vzájemné smlouvy. Jediný František Kriegel nepodepsal. Zachoval si svou čest. Po podpisu jim Rusové umožnili návrat bez Alexandra Dubčeka. Naštěstí se naše delegace odmítla vrátit bez něho.

Hned po návratu Alexander Dubček totálně dobitý a unavený promluvil k občanům v médiích a byl donucen nám lhát, že reformní vývoj bude pokračovat. Zrádce Gustáv Husák se ujal komunistů jako jejich předseda a Ludvík Svoboda se ujal prezidentského úřadu. A pak následovaly postupné čistky od reformních komunistů.

Národ propadal totální apatii, jen pár studentů z filosofické fakulty se rozhodlo obětovat své životy v zájmu našeho občanstva a pokusili se probudit národ k odporu. Jako první pochodeň vzplál Jan Palach. A pak další. Marně! Zrádní komunisté znovu porobili naši zem Rusku. Dodnes si to odmítají přiznat!

A stalinističtí komunisti rozjeli prověrky nejen svých členů, ale všech obyvatel. Reformně smýšlející komunisti byli ze své strany eliminováni, reformně smýšlející občané, kteří se odmítli podrobit komunistickým lžím, byli vyhazováni z práce. Dokonce srpnový Vysočanský sjezd KSČ se jim podařilo vygumovat ze všech dokumentů ve společnosti. Zmínky o něm museli být odstraněny i z obecních a spolkových kronik. Pravda zůstala už jen na prezidentské zástavě jako symbol porobení komunistické lži.

Komunistům se podařilo naše občany totálně morálně zdevastovat, vrátit je na ideologii komunistické závisti a nenávisti, kterými komunisti zahajovali svůj třídní boj. Jen hrstka občanů s Václavem Havlem v čele se s tou destrukcí národa neztotožnila a postavili se komunistické zvůli ve své Chartě 77, která přes veškeré pronásledování a zavírání se stále rozrůstala pod heslem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ Pravda a láska stále nevítězí. Komunistická zvůle, závist, nenávist a komunistické lži stále vítězí!

Ale vraťme se na Václavské náměstí na počátku ruské okupace. Naděje svobody a skutečné demokracie rozdrtily pásy ruských tanků. Bylo mnoho mrtvých a zraněných. A mnoho poškozených budov ostřílených ruskými salvami do ulic. Národní muzeum bylo jimi oklováno jako supy oklovaná mrtvola. Bylo to moc hořké a smutné!

Český porobený národ se neumí bránit bojem. Je na to slabý. Porobení se brání humorem. Výkladní skříně na Václavském náměstí byly polepovány stovkami hesel a Kantorkových kreseb. Každou noc byly vtipy a hesla Rusáky a ruskými kolaboranty strhány, aby ráno byly vylepeny vtipy a různá vtipná hesla znovu. Každý den stálo za to, sledovat tyto proměny. Každý den jsem chodil na Václavské náměstí se strachem vůči ruským mordýřům, protože nikdo nevěděl, kdy spustí svoji ostrou střelbu do lidí. Chodil jsem s touhou po očištění od úzkostí z očekávané ztráty krátce nabyté svobody. Očištění humorem!

Také jsem se pokusil konversovat s ruskými vojáky o pravdivé situaci u nás, ale oni jen tupě zírali před sebe, kradli nám transistoráky, pomocí kterých jsme se jim snažili přiblížit realitu. Marně! Oni měli svoji agresivní ruskou pravdu, byli vyplašeni a měli strach. My jsme se obávali o osud našich představitelů v Moskvě a úzkostně tušili přicházející ztrátu svobody a demokracie, a opětovné nastolení tvrdé komunistické diktatury pod ruskou normalizační knutou.

No vidíš, a přes tyto naše zkušenosti máme komunisty opět u moci. Pravda, zatím skrytě. Čekají na svoji příležitost. Stále jsem si lámal hlavu, proč jsou tolik servilní vůči Putinovi a ruskému imperialismu. Vždyť je to proti jejich ideologii! Avšak nezapomeňme, že bez komunistické zrady národa jeho převedením do Stalinova ruského protektorátu by nebyl jejich Vítězný Únor!

A jen doušku na závěr: Naši největší komunističtí vlastizrádci, kteří u nás organizovali ukončení demokratického vývoje a svobody národa, nikdy nebyli, nejsou a nebudou potrestáni. V Česku vlastizrada není trestná?