Stojí naše zdravotnictví na hliněných nohou?

Vzhledem k tomu našemu socialistickému přesvědčení, že musíme mít zdravotnictví zadarmo pro bohaté i chudé, a že je stále ještě jedno z nejlevnějších a nejkvalitnějších, nemůže stát na pevných nohou.

Jaké jsou důsledky přetrvávání našeho komunistického myšlení?

Žijeme komunistickou iluzí, že může být dostupné kvalitní zdravotnictví zadarmo, žijeme iluzí, že nemusíme adekvátně zaplatit personál, a žijeme iluzí možného perpetuum mobile, že stačí energii ždímat, aniž bychom ji museli dodávat. Odmítáme se postavit čelem k pravdě a pravdivě si přiznat limity komunistického zdravotnictví.

Stále žijeme iluzí možné neodpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče a nezodpovědnosti pacienta za čerpání zdravotní péče. On se někdo postará… Zatím žijeme iluzí, že je tato neodpovědnost možná, a že ji ve zdraví přežije každý chudý pacient.

A důsledky? Nebudu znovu opakovat potenciální ztráty z našich peněz na naše zdraví v netransparentním systému financování cestou veřejnoprávního pseudopojištění, kde se ztrácejí desítky miliard korun ročně. Mnohem nebezpečnější je dosud stále ještě utajovaný rozvrat zdravotní péče, na který si postupně zvykáme.

Ošetřující lékař nemůže svého pacienta léčit podle jeho potřeb, ale léčí ho podle potřeb zdravotní pojišťovny. Tento administrativní pohled jde proti zájmům pacienta, protože upřednostnění zájmu pacienta je pro lékaře drahé. Někteří altruisté mezi lékaři za tuto péči dostávají pokuty řádově ve stovkách tisíců korun.

Hloupý člověk si řekne, že je to věcí lékaře. Ale pokud lékař odmítne platit tyto pokuty za dobře vykonanou práci, musí se tomuto systému přizpůsobit. Jak? Omezováním zdravotní péče, prodlužováním čekacích dob na vyšetření a na operace, odesíláním pacienta na drahá odborná pracoviště jen k předepsání určitých léků. Naštěstí naši občané si stále myslí, že zdravotnictví nelze lépe zorganizovat.

Fatální důsledky tohoto systému jsou na kvalitě lékařů. Čím víc je lékař vzdělanější, tím víc má morální problémy. Umí léčit, ale nesmí léčit. Proto je lépe tolik medicínu neznat, aby lékař tyto morální problémy neměl. Čím méně praktický lékař zná, tím klidněji se mu žije. Úspěšně funguje jako třidič místo toho, aby byl koordinátorem zdravotní péče. On to ani nikdo po něm nechce. Odmítá to především nepoučený pacient, ale odmítá to i zdravotní pojišťovna. Nikdo nemá zájem řešit reálná a častá předávkování léčivy, jejich interakce a honění pacienta po zbytečných vyšetřeních, ale i zbytečných operacích.

Paradoxem našeho zdravotnictví je, že pro pacienta prospěšné operace jsou omezované a zbytečné operace limitované nejsou, pro pacienta potřebné léky jsou limitované, ale zbytečné léky lze sypat, jak je libo. Skutečné potřeby pacienta nám mizí. Ztrácí se nám pacient jako nositel potřeby zdravotní péče a proměňuje se nám v objekt (!) zdravotní péče. To je přímý důsledek našeho systému, který zatím vnímá málokdo.

Toto odosobnění trpícího pacienta a jeho úřední proměna v poroučejícího si klienta je jen iluzivním vítězstvím člověka nad medicínou se všemi důsledky takto vnímaného postavení pacienta.

Politici argumentují tím, že bohatí i chudí musí mít stejnou péči. A zadarmo. To je sprostý podvod na chudých. Bohatý a chudý nikdy nebudou mít stejnou zdravotní péči! Když náš systém skončí v nedostupnosti kvalitní zdravotní péče, bohatý si ochotně na kvalitu připlatí, ale chudý nebude mít z čeho si připlatit. A náš stát, místo sociálních dávek pro chudé, to stále řeší jen iluzí zdravotnictví zadarmo pro bohaté i chudé. Nesmysl! Zatím úspěšně zakrývaný.

Je nejvyšší čas přestat žít politickou iluzí, že naši občané nemají na zdravotní péči, ale stát na ni má v té nejneúspornější podobě. Je nejvyšší čas přebudovat netransparentní systém redistributorek naší zdravotní daně (které ochotně nazýváme zdravotními pojišťovnami) v transparentní systém osobní odpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče, kdy ekonomické vztahy mezi lékařem a pacientem reálně a transparentně řeší skutečné pojišťovny v solidaritě zdravých s nemocnými a bohatých s chudými a s hlubokou rozvahou, na co ta která pojišťovna má a co si musí doplatit její klient spoluúčastí. Ani stát ani naše redistributorky to prostě nedokáží. Nemají na to!

Jen v systému postaveném na přirozených vztazích a občanské svobodě může být pacient léčen podle skutečných svých potřeb bez vedlejších politických iluzí, kterými musíme žít dnes.

…………………………………………….

Napsáno pro Tempus medicorum a Medical tribune