Máme svobodu slova?

Ano. Ale už nějak míň! Nyní to sleduji asi dvacet let. Od té doby, co jsem zjistil, že s naším zdravotnictvím není něco v pořádku, a snažím se o tom psát.

Psal jsem již za komunistů do obecních zpravodajů. Zdravotnickou osvětu, těsně před Listopadem i články o náboženství a po Listopadu i články politické z pozice konzervativního pravičáka.

Po Listopadu jsem v bláhové důvěře pracoval a očekával, že stejně jako já i ostatní budou pracovat stejně svědomitě na změně společnosti každý ve svém oboru. Nevěděl jsem nic o tom, jak hluboká mravní devastace nás postihla za padesát let budování socialismu u nás.

Pracuji jako lékař a najednou jsem začal pociťovat, že je něco špatně, že se nám brání v práci čím dál tím víc, že jsme v práci čím dál tím víc omezováni, že se nemůžeme starat o pacienty, jak bychom dovedli a chtěli. A kladl jsem si otázku, co je špatně.

Zpočátku jsem si uvědomoval jen to omezování naší práce a snažil jsem se o tom psát. Pak jsem si uvědomil, že základním problémem je to, že pacient není osobně odpovědný za proplacení zdravotní péče. Pacient je v systému stejně nesvobodný jako jeho ošetřující lékař. A kde není svobody, není přirozené odpovědnosti. Posléze jsem se dovídal o gigantických ztrátách z našich peněz na naše zdraví.

Nejsem v pozici, kde mohu něco zlepšit. A tak jsem se snažil o tom psát. Články do novin. Ty nikdo neotiskne. Problémy zdravotnictví nikoho nezajímají. Kromě toho, že zdravotnictví musí být zadarmo a bastafidli!

Začal jsem psát do časopisů pro lékaře. Tam zpočátku byla diskuse možná. Vnímal jsem autocenzúru redakce, něco bylo otištěno, něco ne, a bez vysvětlení. Přičítal jsem to svému profetistickému stylu, když něco poznám, tak to musí být. A na to jsou někteří z nás velmi hákliví.

Psal jsem především o nesvobodě lékaře léčit a o neodpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče a o důsledcích těchto problémů. Uvědomil jsem si, že u nás ve zdravotnictví zcela absentuje pravicové, svobodné myšlení. I strany proklamující se za pravicové řeší zdravotnictví jen z pozice sociálního inženýrství. Tak trochu mne zarazilo, když sociální demokrat Michal Chvojka mi na semináři o zdravotnictví řekl: „Kolego, v tomto státě již nikdy lékař nebude svobodný!“

V odborných časopisech byla diskuse možná, protože je laici nečtou. Ale i tam jsou již články stahovány a znepřístupňovány na internetu, když jsou příliš kritické. Svoboda slova je tedy omezená a končí na myšlení majitelů medií. Mnozí redaktoři ze svých medií utekli, aby si zachovali svobodu.

A jak je tomu na blogu iDnes? Některé články jsou zveřejněny tak, aby byly čteny. Jiné tak, aby byly čteny co nejméně. Jsme zde jen na návštěvě. Někteří z blogerů bezostyšně lžou nebo papouškují nejrůznější desinformační servry. Admíni nejsou schopni usledovat obsah našich článků. A někteří z nás svobodou slova rozumí možnost lhát. Některé diskuse jsou bohaté. Převážně o nesmyslech. Jiné jakoby byly náhle ukončeny.

Svobodu slova máme. Můžeme říkat nejrůznější nesmysly. Pokud nevidíme dál než naši politici. Pak už je té svobody nějak míň!