Kdo je můj bližní?

Dnešní nedělní příběh evangelia začíná otázkou na Ježíše: „Mistře, co mám dělat, abych dostal život věčný?“ A Ježíš mu kontruje otázkou: „Co je psáno v Zákoně? Co tam čteš?“ (Luk 10,25-37)

A znalec Zákona mu odpovídá: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“ To znalec Zákona ví. To víme i my.  Ale on klade Ježíšovi otázku: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš se jal vysvětlování příběhem. Na cestě z Jeruzaléma do Jericha byl člověk přepaden lupiči, kteří ho o všechno okradli, přizabili a nechali polomrtvého ležet na poušti. Šel kolem kněz a vyhnul se mu. Mohl jít na bohoslužbu a nesměl si špinit ruce krví. Možná. Pak šel kolem levita, spatřil polomrtvého a vyhnul se mu.

Pak šel okolo samaritán. Abychom mohli pochopit hloubku příběhu, je třeba vědět, že vztah mezi Židy a Samaritány bychom museli dnes přirovnat k tomu, že k polomrtvému bělochovi přišel muslimský černoch. Židé a Samaritáni žili v jakémsi pohrdavém až nepřátelském postavení.

Ale ten pohrdaný Samaritán přišel k připozabitému člověku, spatřil ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, ošetřil ho, naložil ho na svého soumara a dopravil ho do hostince. Zaplatil hostinskému za další ošetřování nepřátelského Žida a slíbil mu, že mu na zpáteční cestě doplatí to, co bude ošetřování stát navíc.

A Ježíš se zeptal znalce Zákona: „Co myslíš, který z těch tří se zachoval jako bližní?“ On mu odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“

Většinou si klademe otázku, kdo je můj bližní. A odpovídáme si, že moje nebližší rodina, možná i širší rodina, možná i souvěrci, možná i ostatní Češi... Tedy si vlastně vybíráme, komu jsme povinováni pomoci. Cizinec to už nejspíš nebude. A muslim už vůbec ne!

Ale pozor! Ježíš nás nabádá, abychom si bližní nevybírali, ale abychom se my stali těmi bližními, kteří soucítí s těmi kolem nás a kteří jsou ochotni pomoci. Nikoliv tedy vyhledávat, kdo je náš bližní, ale stát se bližním pro ty ostatní. A to je rozdíl! Já mám být vstřícný ke každému, kdo moji pomoc potřebuje! Dělám to, nebo se odvrátím od potřebného a jdu svojí cestou jako ten židovský kněz a levita?

Pravda, kdo z nás touží po věčném životě? A tak si myslíme, že nepotřebujeme mít úctu k Bohu ani úctu k druhému člověku. Nač se špinit pomocí potřebnému, polomrtvému člověku, že?