Jak stabilizovat zdravotní péči?

Proberme si jednotlivé možnosti financování zdravotní péče a jejich výhody a nevýhody. Proberme si pravicový přístup postavený na svobodných, přirozených vztazích a levicový na sociálním inženýrství.

Vnitřní dluh zdravotnictví činí stovky miliard korun, nejsou lékaři, nejsou sestry, není pomocný personál, nejsou peníze na hospitalizace, na platy personálu, na vyšetření, na operace, na léky, personál je nelidsky exploatován. Ale politici si myslí, že se máme skvěle (premiér Babiš) a že máme peněz dost (ministr Vojtěch). Dokud se Titanic nepotopí, budeme na palubě hrát a tančit, jako jsme to dělali dosud?

Bezpochyby je nutné změnit systém financování tak, aby byl funkční ke spokojenosti lékařů i jejich pacientů. Současný systém financování nefunguje dobře, což vidíme na rozpadu zdravotní péče na mnoha místech.

Jeden ze systému financování je pokladenský systém. Pacient v ordinaci zaplatí a s účtem jde do svojí pojišťovny, která mu sjednaný podíl proplatí. Výhodou je, že zdravotní péče je převážně zaplacena, pokud lékař dobrovolně nepracuje z milosrdenství k chudým zadarmo. Tento svobodný a přirozený systém bývá označován jako čiře pravicový. Nevýhodou je, že u nás nikdo na to nemá.

Tento pravicový přístup mají v USA a naši sociální demokraté nám s ním rádi vyhrožují, protože je tam dvojí zdravotnictví, pro draze pojištěné a pro nepojištěnou chudinu. Ve skutečnosti jsou zde dva problémy: Zdravotní pojištění je dobrovolné a solidarita mezi zdravými a nemocnými je jen částečná, protože výše pojištění se odvíjí od zdravotního stavu.

Druhým extrémem je naše postkomunistické, socialistické zdravotnictví, které chceme, aby bylo bezplatné pro bohaté i chudé. Proto máme zřízené zdravotní pseudopojišťovny, které nevytvářejí žádné pojistné produkty, ale pouze hospodaří s naší zdravotní daní podle politického zadání. Hospodaření je netransparentní a pacient i lékař je zcela vyloučen z možnosti ovlivnění systému. Proto pacienti zdravotní péči zneužívají a podhodnocení lékaři mají tendenci péči neúčelně zvyšovat.

Zdravotní péče se dusí v nedostatku peněz. Politici prosazují levicovou, bezplatnou zdravotní péči, odmítají zdvihnout platby za státní pojištěnce (studenti, důchodci, nezaměstnaní) na úroveň zdravotní daně pracujících, odmítají zvýšení pojistného a odmítají doplácení nezaplacených vyšetření pacientem.

Přitom politici chtějí, aby zdravotní péče byla kvalitní, dostupná a prakticky zadarmo pro bohaté i chudé. Jenže má-li být dostupná péče bezplatná, nemůže být kvalitní. Má-li být kvalitní a bezplatná, nemůže být dostupná bez korupce nebo protekce. Má-li být zdravotní péče kvalitní a dostupná, nemůže být bezplatná!

Myslící politici to vědí, ale ponořeni do svých ideologií, skrze zdravotní péči bezohledně vůči zdravotnictví, si hrají jen o svoje voličské hlasy. Zdravotní péče musí být prakticky zadarmo! Postkomunistický člověk by to nerozdýchal! Funkční, svobodné, přirozené vztahy v postkomunistické společnosti nemají místo! Politikům ve skutečnosti nejde ani o lékaře ani o pacienty, politikům jde o jejich moc.

Tím je však jednoznačné, že náš současný model financování skončí v nedostupnosti kvalitní zdravotní péče bez korupce nebo protekce. Takže tento postkomunistický, socialistický model bude nejkrutější právě k těm chudým, pro které původně měl být jistotou. Tolik u nás především komunisty a socialisty prosazovaný model je jen pouhou iluzí pro chudé!

Tento náš model financování není možno zaplatit, protože umožňuje ztráty peněz na všech úrovních! O ztrátách skrze naše politiky a pseudopojišťovny mluvit nemohu, ale o ztrátách skrze zneužívání a nadužívání zdravotní péče mluvit mohu, když podle statistik v Česku chodíme k lékaři třikrát až čtyřikrát více než v ostatních evropských zemích.

Ministr Tomáš Julínek tuto situaci, když neměl na platy zaměstnanců, řešil doplatky ve zdravotní péči. Tento způsob je dočasným možným řešením, ale já označuji tento způsob jako pseudopravicový, protože zachovává postkomunistické, socialistické vztahy, které jsou zdrojem ztráty peněz na všech úrovních.

Obě dvě krajní polohy financování zdravotní péče mají svoje nevýhody. Proto se pokusme z těchto krajních poloh vzít jen to pozitivní. Označuji to jako pravicový přístup se sociálním aspektem. Co to znamená?

Zachovat svobodné, přirozené vztahy mezi subjekty, tedy osobní odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče, které je jištěno skutečnou zdravotní pojišťovnou. Aby to mohlo fungovat, musí být část proplacena cash při ošetření (10-13%) a zbytek doplatí pojišťovna pacienta. Tím vyřešíme zneužívání zdravotní péče a ztráty peněz na všech úrovních. Možná se vám to jeví jako komplikované, ale je to funkční! A to potřebujeme!

Politici budou mít tendenci navýšit platby jako za Tomáše Julínka. Je to jednodušší. Ale to znamená zachování postkomunistického, socialistického modelu a ten je nefunkční. To vidíme již dnes!

Podle Tomáše Julínka a mnohých politiků je tento systém příliš komplikovaný. Proč? Protože občanům nedůvěřují a chtějí mít přehled o pohybu každé koruny. Proto dnes zavádíme EET. Aby se z pracujících vyždímala každá koruna a bylo na uplácení voličů.

Dalším problémem financování zdravotní péče kombinovaným způsobem je, že většina států v Evropě má právě ten socialistický model financování. Ale také dobře víme, že ve všech státech Evropské unie jsou s financováním zdravotní péče těžkosti!

Naši politici by tak museli mít odvahu přijmout systém využívající plusů obou krajních poloh financování k trvalé optimální stabilizaci zdravotnictví. Ale skončili by jim jejich politické, ideologické hrátky skrze zdravotní péči. Proto si nejsem jist, že této stabilizace budou schopni, jestli jim jde jen o voličské hlasy!

................................................................

Žádám o odbornou diskusi!