Hradní Pán je monarcha

Říkáme si, že jsme národ Švejků. Nevím. Nelíbí se mi to. Je to nedůstojné. Ale skutečností  je, co jsme si zvolili, to máme!

Mnohý z nás sleduje s obavami proměnu osobnosti danou cukrovkou, alkoholem a kouřením. U každého člověka, kterého známe. U člověka postaveného do čela národa především. U hradního Pána s obavami sledujeme, co udělá, co řekne, protože jeho činy jsou vlastně našimi činy.

Myslím, že nejsem sám, kdo pozoruje, jak státní státek vzniku republiky se proměňuje ve svátek Miloše Zemana. A on si ho užívá. Krásně si ho užívá! Ale státní vyznamenání se v jeho rukou stávají osobními vyznamenáními na státní útraty. Prý je to tak správně.

A tak jsou vyznamenáváni úctyhodní lidé mezi Zemanovými kamarády, kteří se podíleli na jeho volební kampani. Poslední dobou jakoby si z nás dělal srandu vyznamenáváním lidí stále kontroverznějších, které dle reakcí občanů zjevně jsou považováni za příklady nevhodné.

Hradní Pán nesnese oponenty. Má moc. Slouží mu policie, armáda a většina občanů mu vzdává úctu jako svému prezidentovi. Běda tobě, když v jeho přítomnosti zdvihneš nad hlavu rudou kartičku. Pokud si lokálně známý, odneseš si to. Nikdo nesmí narušovat jeho majestát!

Kde jsou zakotveny jeho manýry? Před Listopadem! Objíždí populisticky zem a vychutnává si úctu místních politiků a místního lidu. A slibuje změny k lepšímu. To mu tolik nevyčítám. Každý máme svoje libůstky.

Vadí mi jeho osobní souboj s českou inteligencí, jeho neúcta k akademickým svobodám a jeho neúcta k vědeckým elitám. On rozhoduje, kdo je z akademiků hoden úcty u národa. On rozhoduje, kdo nemá právo s ním slavit státní svátek, být přítomen dekorování národa a povečeřet s ním.

Kritiku svého majestátu umlčuje nadávkami „pražská kavárna“, „pravdoláskař“, „pražská štěkna“, „sprostota pražské kavárny“ a stále přitvrzuje, mluví o „běsnící pražské lumpenkavárně“ a o její „fašizaci“.

Nerozuměl jsem těmto nadávkám, které po Zemanovi opakuje mnohý lid. Nikdo mi to nebyl schopen vysvětlit. Každý jen nadává, ale obsah nezná. A tak jsem rád, že jsem našel obšírné vysvětlení v Respektu 43,16-20. Článek končí slovy: Jak se má Zemanův kritik obhájit, že nepatří do „nepřátelské, agresivní, dokonce fašizující se pražské kavárny“, když nikdo neví, co ten pojem znamená?

Takto se projevovali komunisti. Strachem z inteligence, nenávistí inteligence a hledáním nepřítele. Každý je nepřítel, kdo nepřikyvuje. Potrestání hodný je nepřítel, který kritizuje. Nepřítelem je i ten, kdo ctí akademické svobody. A tak výměna standardy nad Hradem za rudé trenýrky byla jen odpovídající zkratkou pocitu mnohého z nás.

Císař Pán František Josef I. nám vládnul přes padesát let. Měl tuhý kořínek. Nikdy jsem neslyšel, že by se nám byl ožral. A to byl oficír!