Euthanasie = dobrá smrt

Znám jen jednu dobrou smrt. Zemřít v kruhu rodiny. Pokud možno pracovat do poslední chvíle.

A když přijde chvíle odchodu, chtěl bych, aby mne moje žena držela za ruku a druhou rukou mne pohladila po vlasech, které již mít nebudu, abych se nebál té neznámé cesty. A může mne hýčkat: Žil jsi dobrý, spravedlivý život, oni tě přijmou… A rodina může být kolem, a aby nebrečeli, mohou odříkávat umělé modlitby... Podobnou smrt může člověk prožít v hospici.

Všechna ostatní umírání jsou horší. Smrt v nemocnici je většinou odchodem v naprostém opuštění. Nikdo nemá na umírajícího čas, nikdo ho nedrží za ruku, nikdo ho nepohladí po tváři…

Poslanec za ODS Boris Šťastný chce uzákonit, aby lékař směl pacienta usmrtit. Boris Šťastný je mladý, nezkušený, neví nic o životě. Neví, proč tato zákonná možnost usmrcení je věcí ošidnou. Jistá „euthanasie“ se děje denně, více či méně hrubě. Ale denně. Vnímaví lidé ví, o čem mluvím. Proto není vhodné ji povolovat zákonem.

A dát možnost usmrcení do rukou lékařů, kteří prožili léta ponižování lidské důstojnosti a proměnu osobnosti ve služebnici komunistické ideologie, kteří v současnosti podstupují degradaci svého stavu, kterou kompenzují pocity nadřazenosti a pocity božské všemohoucnosti, považuji za zvláště riskantní.

Nechci být zabit, i když budu vědět, že moje dny jsou sečteny. Já chci svůj život prožít do posledního dne, který mi byl dán k prožití. Nechci být zabit, protože budu v depresi. Chci, aby moje deprese byla léčena. Nechci být zabit, protože mne bude něco bolest. Chci, aby moje bolest byla řádně tlumena. Nechci být zabit, protože na moje lůžko čeká jiný pacient. Nechci být zabit, pokud dědicové budou netrpělivě čekat na můj majetek.

O euthanasii většinou mluvíme, dokud jsme mladí, dokud jde o smrt těch druhých. Pokud jsme starší a smrt se nás začíná týkat, většinou chceme řádnou léčbu.

Proto odmítám legalizovat zabití pacienta lékařem. Nejde o dobrou smrt! Nejde o euthanasii!

MUDr. Bohumír Šimek

Pro své pacienty