Před sto lety tuto otázku zpravidla nikdo řešit nemusel. Převládal tradiční model rodiny, kdy muž vydělával a žena se starala o domácnost a děti. Dnes tomu už tak není. Ženy se mohu realizovat i v profesní oblasti a v zaměstnání mají šanci zastávat stejné pozice jako muži. A i kdyby toužily zůstat doma, vařit, uklízet a věnovat se dětem, ve většině případů by to nebylo možné. Obvykle totiž jeden plat na uživení rodiny nestačí.
Pro ženy je tedy v dnešní době otevřeno více možností než v minulosti. To nepřináší jen pozitiva, ale i negativa. Vyvstává totiž otázka, kdo teď vlastně bude mít na starosti ty „ženské“ práce a jestli nebude mít na děti negativní dopad to, že nebudou mít celý den mámu při ruce. I přes veškerý pokrok zůstává u některých lidí zakódováno přesvědčení, že domácnost a děti jsou starostí ženy a pokud se podílí i muž, je to čistě jeho dobrá vůle. A i v případě, že sami muži tvrdí, jak chtějí mít povinnosti s partnerkou napůl, v praxi většinou skutek utek… Dřív to mělo svou logiku, ale dnes, když pracují oba dva, přece není důvod, aby šel jeden z partnerů prakticky z jedné práce do druhé a ten druhý nikoliv.
Ještě o něco složitější bývá situace v tzv. dvoukariérových rodinách. Jak už vyplývá ze samotného označení, jedná se o rodiny, kde se oba partneři věnují své kariéře, tedy mají zaměstnání, které vyžaduje vysoké pracovní nasazení a průběžné vzdělávání. Někoho by mohlo napadnout, že tyto rodiny tedy budou logicky více ve stresu, aby vše uspokojivě zvládly.
Výzkumy však ukazují opak. Zjistilo se, že budování pracovní kariéry není překážkou a v některých aspektech jsou dvoukariérové rodiny dokonce spokojenější než jiné. Partneři například vypovídali, že si velmi váží toho, že jejich protějšek je na podobné ekonomické a vzdělaností úrovni, což také zlepšuje kvalitu komunikace mezi nimi (1980; in Viers, Prouty, 2001).
A co děti? Ty přece potřebují pro zdravý vývoj dostatečné množství času, který jim rodiče věnují. A splňují toto dvoukariérové rodiny? Co si o tomto myslí samotné děti jsem sice nezjistila, ale několik výzkumníků (např. I. Plaňava) udává, že v dvoukariérových rodinách bývá dítě vytyčeno jako priorita a kvalita vztahu s rodiči není poznamenána. Naopak komunikace mezi nimi bývá pozitivnější a společný čas spolu tráví kvalitnějšími způsoby. Ženy tu však musí řešit konflikt pracovní a mateřské role daleko častěji než v jiných rodinách a mohou mít proto k rodičovství poněkud komplikovanější postoj. Možná proto lidé s vyšším vzděláním mívají děti v pozdějším věku než ti ostatní. To však má i své výhody . Osoby ve střední dospělosti již obvykle mají vyšší pocit sebejistoty, je u nich větší šance, že mají srovnané své životní hodnoty, jsou zkušenější a cítí se být na dítě připravenější. Navíc se ukázalo, že když lidé založí rodinu až po stabilizaci kariéry, lépe pak zvládají vyvážit nároky obou oblastí (Viers, Prouty, 2001).
Pokud budu vycházet z výzkumů, tak dosáhnout uspokojivé rovnováhy mezi prací a rodinou možné je. Důležité je, aby se oba dva soustředili spíš na vyvážení obou oblastí než o dokonalost v jedné z nich. Neměli by se zaměřovat na osobní výhody, ale dávat přednost spíš těm párovým a rodinným. Záleží tedy na tom, jestli jsou schopni se dohodnout na společných cílech a zároveň je sladit s těmi individuálními, rovnoměrně si rozdělit povinnosti a s postupem času se flexibilně přizpůsobovat novým nárokům.
To vyplývá z výzkumů. U výzkumů je ten problém, že si nikdy nemůžeme být stoprocentně jistí, jakým způsobem probíhaly, jestli účastníci odpovídali upřímně a nesnažili se pouze stylizovat do role všezvládajících apod. Vlastní názor si můžete udělat ze svých zkušeností nebo podle toho, co vidíte ve svém okolí. Jisté je pouze to, že situace záleží především na konkrétní rodině a výsledky žádného výzkumu nelze zobecňovat na úplně celou populaci.
Literatura
Plaňava, I., & Pilát, M. (Eds.). (2002). Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal.
Viers, D., & Prouty, A. M. (2001). We've come a long way? An overview of research of dual--career couples' stressors and strengths. Journal of Feminist Family Therapy, 13(2-3), 169-190. [Dostupné též z databáze EBSCO, cit. 2011-02-21].
