Zvyk a zlozvyk ...

„To není zlozvyk!“ Bránil se kamarád, když jsem se se smíchem divila, že si ještě kouše nehty. „To je můj zvyk,“ dodal tak hrdě, že jsem v tu chvíli měla pocit, že ty své okousance nosí jako metál.

Zamyslela jsem se nad širokým filozofickým přesahem tohoto sdělení a musela mu dát za pravdu. Proč vlastně dělíme zvyky na zlozvyky a ty další? Zlozvyk je vlastně takový společensky nepůvabný zvyk, a když si to člověk správně zdůvodní, vlastně nemá zlozvyky žádné. Jen osobní zvyky, návyky ...

Za zlozvyky se obvykle stydíme. Narazila jsem na žebříček domnělých zlozvyků a je vidět, že co žebříčkář, to velký kreativec, protože do něj zařadil položky, které by mne mezi zlozvyky vůbec nenapadly zařadit. Mezi ty nejhorší prý podle Evropanů patří:

1. Okusování nehtů
2. Mlaskání při jídle
3. Dloubání v nose
4. Říhání
5. Plynatost
6. Křupání kloubů
7. Sahání si do rozkroku
8. Olizování příborového nože
9. Skřípání zuby
10. Skákání do řeči

Mezi další neřesti lidé také řadí opakované pozdní příchody, shazování, nohu přes nohu, odmítání sexu, … zvláštní je, že kouření za zlozvyk někdo nepovažuje vůbec.

Nehty jsem si nikdy nekousala, zato jsem měla jinou specialitu. Drásat si kolem nehtů kůžičky, do krve a do masa. Zlozvyky prý pochází z vnitřního neklidu. Něco na tom bude, protože vnitřní neklid mě provázel ve škole při zkouškách z neoblíbených předmětů. To jsem si dokázala rozervat kůžičky snad na všech prstech. Naštěstí časem mne tento zvyk opustil a jen opravdu velmi zřídka se přistihnu při náznaku něčeho podobného. V tu chvíli si řeknu: „Bacha, neklid.“ A funguje to.

Mlaskání a srkání nepovažuji za zlozvyky, ale nevychovanost. Co se týká dloubání v nose, přiznejte se, kdo to tajně nedělá! Plynatost je v tom nevinně! Zkrátka, jdete-li mezi lidi, nejezte fazole, kedlubny a tak, někdy pomohou antinadýmací pilule. Skřípající zuby nepotkávám, říhání lze potlačit. Ovšem šestka až desítka zlozvyky jsou a ubírají na celkovém uměleckém dojmu řadu bodů.

Vědci tvrdí, že i banální neřesti rozkládají psychiku. Ale věřte dnes vědcům! Co ti už toho napáchali. Rozloženou psychiku mohou mít i oběti zlozvyků jiných.
Jiný kamarád měl zase v oblibě popotahování nudle v nose. Skoro takové, jak to znám z kreslených filmů a od dětí. Má to do dneška a vždy mi při prvním zvuku nasátí smrkance zpět do hloubi nosních dutin naskakuje kopřivka.

Jedna členka naší širší rodiny měla zlozvyk, ba přímo posedlost, vymačkávat všem pupínky a jiné neduhy kůže. Jakmile takový objekt spatřila, okamžitě se na dotyčného vrhala se slovy: „Jé, tobě se tady něco udělalo, já ti to vymáčknu, jo?“ Někteří znalí rovnou prchali, nebo se před návštěvou raději obmačkali sami, v ojedinělých případech zaujmuli tvrdý postoj NE. Ovšem vysloužili si intenzivní kroužení kolem a opakovanou prosbu, až nakonec podlehli. Balzámem pro maximální uspokojení „čističky“ pak byla prosba vznesená slovy: „Hele, Marie, mně se tady na zádech něco udělalo…“ To by pravý elixír pro duši samaritánky. Okamžitě dotyčného svlékla, nalezla dotčené místo a s uznáním vzdychla: „Jé, ten je pěkně podebranej!“ A po několika operacích nehty a papírovým kapesníčkem vykřikla: „Jé ten byl a jak krásně vystříkl! Fuj. Podej mi ještě líh.“

A to je dnes na Apríla vše, i když jsem jím nikoho „nevyvedla“.
Milí zlozvykáři, kroťte se, a mějte na paměti, že zlo-zvyku se nejlépe zbavíte, když budete dělat něco ještě příjemnějšího, než je zlozvyk sám, něco co nejen uklidní neklid, ale potěší zdánlivý klid.

Mějme své zvyky rádi, je to taková hýčkavá příjemná jistota. … a nepřejezte se jarní nádivkou. To je brutální pokušení!