Vůně svatojánského špekáčku ...

... aneb výlet do přítomnosti venkovské hojnosti, lísající se kočky, bzukotu opylujících včel a ticha poletujících světlušek ...

Nedávno jsem absolvovala školení, kde nám byly prezentovány techniky, jak nejlépe zregenerujeme oči a hlavně mysl. Jak ji nejlépe vyčistíme od těkavých myšlenek. Lektor dokonce dvěma dobrovolníkům změřil speciální čelenkou, napojenou na tablet, míru zklidnění mysli. Povedlo se mi to na 73%, což prý není na poprvé a v takových podmínkách přímo na přednášce špatné.
Protože si ale myslím, že mozek se (bez jakéhokoliv měření) nejlépe čistí v přírodě, uvítala jsem pozvání od jedné dobré duše, která objevila krásné místo k pobývání, které si zvolila za svůj nový domov.

Před cestou jsem vypátrala, že se její usedlost nachází v blízkosti starého magického místa, které lidé objevili již v pravěku a rádi zde pobývali a prováděli rituály. (Na snímku není ona vílí usedlost, ale jiná cestou necestou ...)
Místo neprozradím, vnímavé duše si jej mohou najít samy. Poslední dobou mne víc a víc těší chodit na nevycouraná místa a v době, kdy tam bývá klid. 
Už po cestě se příroda postarala o příjemný catering ve formě zralých ptaček, lemujících cestu, a to byl teprve začátek.

Pod horou někdo hravý vybudoval kuličkovou dráhu. Pochopitelně jsem ji vyzkoušela.

Dráha vede podél plotu a občas je potřeba míček pohlídat, protože se lišty a dráty vlivem podnebí různě kroutí a míček sem tam uteče.

Potěší děti i dospělé ...

... mlčet a zhluboka dýchat ...

...  kde ze země  prýští  síla, ležela tam v trávě víla,
na hrudi třezalku nasbíranou čerstvě ,
zavřené oči a bosé nožky, nebe se vpíjelo do pokožky ...

... dalo by se divit tomu, kam se vydal kořen stromu,
hmota se zdánlivě hroutí, na jeho klikaté pouti,
leccos se tam může schovat, chtěla bych snímek zarámovat ...

Na posvátnou horu chodili se hemžiti, Keltové i Husiti ...  

Zralé šťavnaté ptačky byl jen předkrm, hora hojnosti servírovala lesní jahody a o kousek dále dozrávající borůvky.

... a za polem

Pod vrchem, na západním úbočí, s krásným výhledem ... kamenný kruh. Stojí tu sice jen třináct let, ale jeho tvůrci cítili, kam mají kameny umístit.

Má průvodkyně podešla na louku a nechala mě rozjímat samotnou, jen se svatojánskými kytičkami, donesenými na místo předchozí večer.

... a už skoro za chvíli, bude zralé obilí

A za lánem obilí další gurmánský chod. Hrachové pole přímo vybízející k vychutnání si degustace sladkého hrášku. Snažím se nechat chvíli mobil v batůžku. Už tak onen průchod přírody tělem a hlavou přístroj ruší, ale část nezklidněné hlavy vypočítavě předpokládá, že nasnímané prodlouží blažený pocit i následně. 
Míjíme obrovskou voňavou starou lípu, celou obzučenou, s obsazenou lavičkou a paní trhající lipový květ do košíku.
 

Těšila jsem se, že budu mít večer hlad, abych naplnila žaludek opečeným buřtem. Ale po ovocném odpoledni, zas tak velký nebyl. Proto jsem poctivě opékala, hezky vysoko nad ohněm, tak jak nás to učili na táboře, kdy jsme jako děti nedočkavě strkaly špekáčky do ohně. Nejenže byly navrchu spálené a uvnitř syrové, ale ještě nám z klacků padaly.

Sice se k buřtu pije něco jiného, ale růžové víno také není marné.
Opékám ještě jeden, tentokrát retro naříznutý, pěkně z rozcapenými konci.

Do staré zahrady s ovocným sadem pomalu padá tma, kterou osvětlují poslední plamínky a také svatojánské mušky. Ne ty se nedaří vyfotit, ani se o to nepokouším.

Víla vidí v popelu srdce. Opravdu tam je. Cítím ho nejen v popelu. Bylo tu před mým příjezdem a zůstane tu stále.
Kočka se ráno proplétá pod stolem na terase, ale snídani z ovesných vloček a právě nasbíraných jahod neloudí. Loučím se po dlouhé snídani se smíchem a se slovy, že příjemná návštěva bývá přiměřeně krátká návštěva.
 

Den je ještě dlouhý a náhodný ukazatel mě svádí z cesty úzkou klikatou silničkou k technické památce. Ty já miluju. 

Parkuji před ní a vydávám se na prohlídku pěšky.

Od starého mlýna bude asi pěkný snímek ...

Průzkum kolem pohlceného a ztraceného stavení.

Část usedlosti je pěkně opravená a je v ní živo, ale dům přímo u jezu je více než strašidelný.

Kdosi tu kdysi postavil terasu, na kterou bych se bála stoupnout i v době jejího vybudování. Nyní vypadá jako past na nevítané hosty.

Pravda, chvíli jsem váhala to podejít, ale jiná pěšina k jezu na této straně nevedla. tak jsem to riskla.

... stálo to za to

Ahóóój

Napřed jsem si myslela, že je most neprůjezdný, ale za dobu mého obhlížení po něm projelo několik motorek i osobáků. Po přečtení informační tabule jsem s potěšením, že památka stále udržována v provozu, projela i já, bez ohledu, kam cesta za mostem vede.
Taková pěkná historická cesta nemůže vést odnikud nikam a zvlášť s čistou hlavou :-)

Všechny fotografie jsou mé.