Všeho moc škodí ...

Bez vody zemřeme žízní, když je jí ale moc, utopíme se …  Malý praktický příklad, který by měl člověku cinknout v mysli ve chvíli, kdy se mu chce vykřiknout: „Tohohle se nikdy nenabažím!“  

Pozorovala jsem mladý pár ve vířivce a se zájmem si prohlížela tetování, které měl on i ona na různých částech těla. Kdysi jsem po tetování toužila. Takový hádek jako spirála nad kotníkem mě pokoušel dlouhou dobu, trumfla ho pouze větévka vinné révy v rozkroku kamarádky a motýlí tykadla vyčuhující z plavek. Tak dlouho jsem si říkala: Jednou jo… až mě to v dnešní době přetetované pustilo.
Ono se také říká, že jinak vypadá chobotnice na štíhlém zadečku, která se s přibývajícími kily a jinými změnami promění v krakatici.

V době socialistického nedostatku jsem toužila po plísňácích, Rubikově kostce, céčkách, papírové bundě, později literatuře a filmech na indexu, a jiných HITECH, aby ve chvíli, kdy jsem vytoužené získala a rozhlédla se, že už to mají všichni, protáhla jsem obličej a věc nedostižná stala se tuctově samozřejmou.

Věci dnes nejsou podpultově nedostižné, ani zamčené v trezorech (zatím ještě) a vlastně záleží jen na výši částky, za kterou je chceme získat. Naopak, některé věci jsou nabízené tak vehementně a urputně, že mne odradí takových způsobem, že bych si je nekoupila či jinak nezkonzumovala, ani kdyby mi je zadarmo donesli na zlatém podnosu. Naskakuje mi kopřivka při reklamě jedné nábytkářské firmy, že jsem ten obchod nikdy nenavštívila, dlouho mi trvalo, než jsem vzala na milost Alzáka, ale jsou produkty a dokonce i umělecké počiny, jejichž propagace mě žene bičem pryč. Smutným příkladem je Nabarvené ptáče, ke kterému si odpustím jakýkoliv komentář.

Některé reklamy už začaly s vánoční masírkou a tak jsem si bezděčně vzpomněla na jmelí. Říká se, že se má darovat, aby přineslo druhému ŠTĚSTÍ. A tak si lidé každé vánoce vzájemně darují miliony svazků těch prazvláštních větviček, které jsou vlastně parazitem. Speciálně cestou do Bratislavy vám neunikne množství stromů s korunami plných přemnoženého štěstí.
Zaslechla jsem v rádiu reportáž o tom, že je jmelí moc, podobně jako divočáků, a tak se musí hubit speciálním postřikem, který zabraňuje jeho růstu. Biolog v reportáži korektně líčil, že vlastně o zabíjení rostlinky nejde. V malém množství prý stromu nevadí, ve velkém ho zahubí, protože se rozrůstá tím víc, čím je kmen oslabený.

Co je fajn, co přiměřené a čeho už je moc? Nabízí se otázka a odpověď na ní nikdy nebude jednoduchá.

Zkrátka všeho moc škodí … i štěstí metaforicky přeneseného do čehokoliv. Protože štěstí samotné nemá pevnou definici ani hranici. A to je moc dobře.