... už zase stojíme frontu, tentokrát u lékáren, bez jistoty, že se na nás dostane.

Aneb netušila jsem, že vyzvednutí receptu se změní v detektivku s nejistým koncem. Možná někomu pomůže pár mých postřehů, aby se nevynervoval jako já …

Řadu věcí, pokud se nás netýkají osobně, přehlédneme, zlehčujeme, dokud nenarazíme.

Užívám lék na závratě (vestibulární vertigo). Jedno stovkové balení (Betaserc 24) mi vyjde na cca tři měsíce. Zaznamenala jsem články o nedostatku různých léků už v létě. Když jsem nesehnala lék v první lékárně, lékárnice mi sdělila, že v lékárně Thomayerovy nemocnice k dostání je. Když jsem si ho tam vyzvedla, říkala jsem si, že v Praze snad nikdy nebude problém někam popojet.
Z mé naivity mě vyvedl nedávný zážitek, když jsem si opět chtěla vyzvednout lék, lékárnice mi po náhledu do databáze řekla, že není v celé Praze, ať se ptám, že vždy přijde pár balení a jsou hned pryč. A náhrada také není. Když jsem se ptala za pár dní, v databázi Thomayerky něco bylo. Než jsem se tam za půl hodiny dostala, vystála další tři čtvrtě hodinu ve frontě zákazníků před vchodem, ventilujících barvitou formou své názory na politickou situaci nejen co se týká léků, lékárník mi ve chvíli, kdy na mě přišla řada, nešťastně vysvětlil, že teď tam byl pán a bral si tři balení, a léku mají poslední dvě krabičky a ty jsou rezervované. Chytil mě amok, jak je to možné, netušila jsem, že si lze lék rezervovat. Říkal, že si mám volat. Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem si o recept neřekla dříve, ale pochopila jsem, že trucovat před pokladnou s třicítkou lidí za zády je čiré šílenství. Ani vedle v IKEMu jsem nepochodila, také říkali, ať volám, že na jejich stránkách mohu hledat naskladněné, ale zavolat si, protože v systému mohou být zobrazené léky také rezervované.

Doma u počítače jsem se pak dověděla dosud netušené věci, o kterých jsem díky letité dostupnosti všech přípravků neměla ponětí.  Jednak, že na stránkách SÚKLu jsou informace o dodávkách léků, přerušení a obnovení. Je to docela horor se začíst. Pak jsem objevila stránky dostupnost-leku, kde si zadáte lék, a objeví se, nebo spíše neobjeví, lékárny po celé republice, kde je co k sehnání. Stránky největších lékárenských řetězců mají také rezervační systém, ale pokud lék není v centrálním skladu, nepřepošlou jej z jedné lékárny do druhé, musíte si tam zajet.

Protože jsem měla poslední tři tablety a mé zoufalství dosahovalo vrcholu, neváhala jsem ani minutu, odklikla rezervaci v Mělníku, pro jistotu tam ještě zavolala, a rozjela se tam.
On totiž lék s betahistinem není nějaký lék, který zvyšuje pacientův komfort. To je lék, bez kterého nelze fungovat. Lze ho přirovnat až k inzulínu pro diabetika.

Tentokrát jsem situaci vyřešila, ale příště začnu shánět s předstihem, možná abych začala nové kolo už za chvíli. Jenže přesně tenhle strach pacientů, že lék nebude a tak je třeba se předzásobit, situaci ještě zhoršuje.
Napadá mě kacířská myšlenka, že raději bych stála frontu na banány, zahraniční zájezd nebo televizi. Hlavou se mi mihlo hned několik vzpomínek, ale to by bylo na další blog.