Sejdeme se na klepadle ...

Bývala všude. Na každém dvorku a mezi domy - starými činžáky i paneláky. Nejoblíbenější prolézačka a místo setkávání mých dětských let. 

Když jsme si na dvorcích ve vnitrobloku dávali „spicha“ tak nejčastěji na klepadle.
Tedy klepadlo se říkávalo u nás v K. Varech. Při současné pražské debatě jak místních, tak různých naplavenin, padl název klepač. Samotnému nástroji na klepání koberců jsme pak říkali klepačka, což už zažíná být věc tak akorát do soutěže „Co je to?“
V našem činžáku postaveném kolem roku 1900 jsme měli dřevěné podlahy a na nich kusové koberce různých velikostí, které jsme pravidelně na klepadle klepali, nebo v zimě přímo na trávě na čerstvém prašanu naležato.
Jinak bylo staré, trubkové klepadlo neodmyslitelnou, kladinou, hrazdou, zkrátka bytelnou prolézačkou. Na rozdíl od těch pozdějších, které se po útoku capartů a omladiny různě zohýbaly. Pravda, akrobacie na něm se neobešla bez naražených kostrčí, vyražených zubů, modřin a zaklíněných končetin a hlav.

Dnes tyto prvky povětšinou chátrají, společně se sušáky na prádlo, a v nové výstavbě se s nimi v éře koberců od zdi ke zdi, čistících robotů, praček a sušiček … samozřejmě nepočítá.
Protože často chodím z práce domů pěšky čtvrtí, kde byla dříve klepadla samozřejmostí a ráda si všímám stavu domů a veřejných prostranství, nedalo mi to a z nostalgie jsem si pár jarních klepadel vyfotila.

A tímto končí má procházka z Pankráce kolem Zelené lišky a vzpomínání na dobu, kdy rodiče křičeli z oken: Pojď už domů!" a my: "Ještě chvíli, prosím!", a na gymnastická čísla na klepadlech, které za pár let budou už jen položkou na Wikipedii.

Všechny mobilovky jsou moje.