Řekni mi název článku a já ti povím, kde jsi ho četl …

To není název nové divácké soutěže, ale obyčejný postřeh z každodenního přehledu míhajících se titulků …

Jedno staré pořekadlo praví: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“ Je jedno z mnoha, které člověku napoví s kým má tu čest a jak asi dotyčný uvažuje a co ho zajímá.
Dnešní čtenář to ale vůbec nemá jednoduché. Relativně dobře je na tom ještě čtenář přírodopisných a jiných tematických článků, které nezabrušují ani náznakem do politiky ani historie. Najít zprávy o současném dění, které jen suše a věcně informují o událostech, bez nálepek a podsunutých konotací, téměř není možné. Opravuji: NENÍ MOŽNÉ.

Každé médium zaujímá úhel pohledu a zadání dle svého majitele, nebo pozadí za ním skrytém. Někteří lidé si z toho zoufají a ve snaze vzývat a nalézt čistočistou pravdu sedají na lep těm, kteří tvrdí, že ji mají a spasí svět. A takoví jsou v jakémkoliv, JAKÉMKOLIV, politickém i rádoby nepolitickém uskupení napříč všemi názorovými proudy zleva doprava, seshora dolů a od pekla po nebe…. Liší se jen míra vlivu, móda, obsazení a píár.

Když se někdo v mé přítomnosti nešťastně zeptá: „Ale čemu mám vlastně věřit? Kde se píše pravda? Co mám číst???“, odpovídám:  „Čti namátkou všechno … jen tak si uděláš svůj názor, ale ani ten nemusí být pravda. Čti mezi řádkama a říkej si, že i když ideál neexistuje, můžeš být sám za sebe v pohodě. A když ne, vlez do nějaké strany a odpracuj si to." Upřímně tuto zkušenost doporučuji každému, protože i já měla své aktivistické období.

Často čtu jen titulky a jdu do diskuze, tam, kde ji ještě nezrušili, protože se v ní člověk kolikrát dozví víc, než v samotném článku a ještě se zasměje. A podle titulků velmi často odhadnu, které médium ho publikovalo. Nebylo by marné nějakou takovou soutěž se stejně vnímavými jedinci uspořádat. Protože i při zevrubném pozorování veřejného dění, je dobře patrné kdo a proč za článkem stojí.
I když ani u té přírodovědy si jeden nemůže být jistý. Dnes mě překvapil titulek článku na iDNES: Africká havěť si našla cestu do Česka, přibývá míst výskytu.
Autor, patrně žák Járy Cimrmana, nazval pojednání o klíšťatech na dnešní dobu vcelku netradičně. A jak se dalo čekat, český čtenář, vycvičený korektním newspeakem, se v diskuzi vyřádil s hravou radostí děcka ve skákacím zámku.