O voňavé culifindě

„Nezajdeme na kávu?“ je prý nejčastější otázka, nejen chceme-li někoho pozvat na rande. Teprve za ní jsou pozvání na čaj, na víno, na panáka, na večeři, na oběd, ... jak je fantazii libo.Jeden kamarád rád používá průpovídku: „Tu bych pozval na zmrzlinu“ a jiný: „Tak  tuhle bych vzal na houby...“ a vám je hned jasné, jak to myslí, aniž by věci vysvětloval polopatě.Mám slabost pro tyto „opisné“ způsoby a káva samotná k nim vlastně přišla jako slepej k houslím. A právě o ní bude dnešní blog.

Babička říkávala kávě culifinda. Nevím, jestli se jí tak říká jen na Moravě, nebo i jinde, ale babička říkala culifinda kávě z melty. Ta opravdová káva, z kávových zrn se pila jen výjimečně a pili ji jen dospělí a téměř obřadně. Culifindu nám dělala k snídani a sladila ji zahuštěným sladkým mlékem Salko. Sama si do ní máčela chléb, aby ho měla měkčí a lépe se jí kousal.

Tradice ranního pití kávy má počátky v dobách Magdaleny Rettigové, kdy původní zvyk – jíst, či pít ranní polévku byl nahrazen pitím kávy ze stejně velkého hrnku, oslazené a zalité velkým množstvím mléka. Bylo to vlastně první teplé jídlo dne, takové pick-me up. Něco, co člověka zvedlo, probudilo a povzbudilo do pracovní činnosti. Dnes káva slouží stejným způsobem. Je to první kontakt s něčím příjemným, co člověka povzbudí před cestou do práce.

Přiznám se, že klasickou kávu jsem nepila až do pětadvaceti. Když jsem ji tu a tam usrkla, nechutnala mi. Zvedal se mi žaludek z různých sešlostí, kde si téměř všichni zapálili a dali černou kávu – turka. Když nedostali dvojáka nebo dokonce trojáka ( to je kafe uvařené z lógru, který už jednou či dvakrát kafem byl), tak měli štěstí. Pamatuji si, že někteří kolegové po dopití kávy sypali do lógru sůl, aby recyklaci obsluze trochu zkomplikovali.
Pravou kávu jsem víc ochutnala až když rodiče přivezli z NDR první překapávač, který filtroval mnou nenáviděný lógr a skutečné potěšení z kávy jsem poznala, až když k nám dorazily mašinky na cappuccino a přes něj jsem se teprve dostala k espressu.

Kávy, kávovin a jejich přísad i náhrad je tolik druhů, že jen krátká zmínka o nich by vydala na několik stran blogu. Pro zajímavost bych jen uvedla, že zmíněná culifinda - melta je název pro kávovinovou směs kořene čekanky, cukrové řepy, drcených obilek ječmene a žita a také název pro nápoj z této směsi připravovaný. Melta je obohacený nápoj cikorka, která se používala zejména v časech ekonomické krize jako levnější náhražka kávy. Obsahuje spoustu pro tělo důležitých látek, prospívá zažívání a neobsahuje kofein, je tedy vhodná i pro děti a kojící matky. Pro lidské tělo je opravdovým zázrakem kořen čekanky. Ve stravě se téměř nevyskytuje a je obtížné na něj narazit.

Miluji vůni kávy a prostředí příjemných „kafíren“ (jak by řekla prateta), kde mi káva opravdu chutná a to se zdaleka nedá říct o všech. Když nenarazím zrovna na dobrou, s nostalgií si vzpomenu na babiččinu culifindu. A to i v takovém případě, když vás chce někdo ohromit a pozve vás na cibetkovou kávu. Kdo neví – jedná se nejdražší kávu vůbec – arabiku Kopi Luwak, která pochází z Indonésie a na rozdíl od jiných káv se nesbírá na plantážích, ale prochází zažívacím traktem malého zvířátka – cibetky. Cibetka si vybírá ty nejzralejší bobule kávovníku, pozře je celé, ale stráví jen slupku. Sběrači pak tráví celé dny v pralese a pátrají po cibetčině trusu.
Káva z těchto zrn pak má originální chuť a na našem trhu stojí v přepočtu cca 1800 Kč za100 gramů. Jsem sice labužnice, ale představa celého toho živočišného procesu, mi požitek z kávy dokáže poněkud narušit. ;-)

A tak raději zůstanu u klasiky, která povzbudí v jakoukoliv denní dobu a na závěr jsem vybrala jednu retro vzpomínku  - pohled do kafírny historické.
Ať vám káva chutná a voní v příjemném podniku se vzornou obsluhou a přiměřenými cenami, tak jak je uvedeno v prvorepublikové reklamě...

 P.S: Pokec pro neregistrované zde.