Nepřítel před branami …

Někdy se lidé dostanou do situace, že jako obránci hradeb hledí na nepřítele, který proti nim žene před svým šikem jejich zajaté milované a vykřikuje: „Otevřete hradby, jinak je zabijete! Vy je zabijete, ne my!“  

Co si v takové situaci počít?
Je velmi pravděpodobné, že když se podvolíte a otevřete hradby, nepřítel dřív nebo později zabije vás i je. I když vykřikuje, že zabíjet nikoho nechce, že jen chce, aby se splnily jeho požadavky a aby se žilo dle jeho „pravdy“.  Hrůznost situace násobí, když jedná o nepřítele, který byl před tím „přítel“ a tak mohl snadno vaše blízké zajmout a učinit z nich rukojmí.
Když se nepodvolíte, mohou vás trápit výčitky svědomí . Když se podvolíte, budou vás trápit stejně a navíc budete mít pocit, že jste ustoupili zlu.
Jsou situace, která nemají šťastná řešení, jen méně či více horší východiska a startovní čáru pro další pouť životem.
Co člověk, to názor.
Při diskutování nad tématem jsem zaznamenala zajímavé postřehy a s leckterými se ztotožňuji.
Třeba s tím, který vyjádřil myšlenku, že je třeba si uvědomit, že metoda nátlaku (v popisovaném příkladu) je do jisté míry dvojsečná. Pokud by vydírání nezafungovalo, obránci brány neotevřeli a dobyvatel skutečně rukojmí pobil, tak nemůže mít proti sobě odhodlanější a bojovnější protivníky. Ti totiž fakticky již nemají co ztratit, a padnout v boji a pozabíjet co nejvíce protivníků pro ně bude spíše „vysvobozením" - tedy ztráty obléhatelů budou doslova „násobné" oproti klasickému dobývání. Navíc se vojáci obléhatelů nebudou příliš nadšeně „hrnout na hradby", neboť vědí, že v případě zajetí je čeká nepředstavitelně krutá smrt. Proto prozíravější vojevůdce popsanou metodu boje nepoužije.
Jsem zastánce přístupu, že s vyděrači se nevyjednává a byla bych ráda, kdyby i nepřátelští vojevůdci byli více prozíravější.
Tento příklad je metafora, ale jsou životní události, které se jí hodně podobají.