Jak těžké je říci: „Nechci tvé dobro pro mne…“

Život osciluje mezi sobectvím a obětováním se, oba póly se do sebe vpíjí, nikdo nikdy nemůže určit hranici, kde končí první a začíná druhé a vše má nepřeberné množství podob.

Na procházku do lesa vzala Milena nového člena rodiny. Dlouho jsem její přírůstek neviděla. Z roztomilé chlupaté kuličky byl už velký uličník. Podrbala ho za ušima, odepnula mu vodítko a pustila proběhnout se.

„Chtěla bych, ale nemůžu...,“ navázala na naše minulé rozhovory.
„Něco jsem ti vytiskla k přečtení," řekla jsem a podala jí list papíru.
„Před časem jsem otevřela na jednom diskuzním fóru téma o různých vztahových obětech a jeden diskutér do něj vepsal kus kapitoly z knihy C.S.Lewise Čtyři lásky.“
Mlčky jsme kráčely cestou a já se kochala tichem zimního lesa, šelestem větví, bizarními obrazy ze zbytků sněhu, listí, jehličí a radostí volně pobíhajícího chlupáče. Vnímala jsem jen přírodu a užívala si tu chvíli, kdy se podaří vypnout hlavu, nemyslet, nic nectít, jen být.
Začetla se.

Myslím na paní Fidgetovou, která zemřela před několika měsíci. Je skutečně překvapující, jak její rodina od té doby ožila. Z tváře jejího manžela zmizel upjatý výraz, znovu se dokáže smát. Ukazuje se, že mladší chlapec, jehož jsem vždy považoval za zahořklé, vzdorovité malé stvoření, začal být docela lidský. Ten starší, který se až na chvíle, kdy byl v posteli, doma téměř nezdržoval, tu je teď skoro pořád a stará se o zahradu. Děvče, o kterém vždycky tvrdili, že má chatrné zdraví, (ačkoliv jsem nikdy nezjistil, co jí přesně bylo) se teď učí jezdit na koni, o čemž kdysi nemohla být ani řeč, celou noc protancuje a neomezeně dlouho hraje tenis. Dokonce i pes, který nemohl chodit ven jinak než na vodítku, je nyní známým členem Patníkového klubu v jejich ulici.
Paní Fidgetová velice často říkávala, že žije pro svou rodinu. A nebyla to lež. Každý v sousedství to věděl. "Žije pro svou rodinu," říkali. "Jaká je to manželka a matka." Prala pro celou rodinu - pravda - dělala to špatně, a protože si mohli dovolit posílat prádlo do prádelny, často ji prosili, aby toho využila. Každý, kdo byl doma, dostal vždycky teplý oběd a teplou večeři. Úpěnlivě ji prosili, aby to nepřipravovala. Téměř se slzami v očích se bránili tím, že mají rádi jídla studená. Nepomohlo to. Žila pro svou rodinu. Když jste byli dlouho do noci pryč, vždycky seděla a čekala na vás, do dvou nebo do tří do rána, na tom nezáleželo. Pokaždé jste našli křehký, bledý, unavený obličej, jak na vás čeká jako němá výčitka. Což samozřejmě znamenalo, že jste si nemohli příliš často bez jejího vědomí vyrazit. Také často něco sama vyráběla. Podle jejího vlastního soudu byla vynikající amatérskou švadlenou a skvělou pletařkou. A byli byste pochopitelně netvorové bez srdce, kdybyste ty věci nenosili. A jak pečovala o jejich zdraví! Celé břímě dceřina chatrného zdraví nesla sama. Lékaři - starému příteli, jehož návštěvy nehradila státní pokladna - o tom nedovolila s pacientkou nikdy mluvit. Poté, co ji pokud možno co nejrychleji prohlédl, ho matka odvedla do jiné místnosti. Dcera neměla mít žádné starosti, žádnou odpovědnost za své zdraví, pouze láskyplnou péči: rozmazlování, zvláštní diety, příšerné posilující šťávy a snídani do postele. Neboť paní Fidgetová, jak často sama říkala, by kvůli své rodině "pracovala do úpadu." Nemohli jí v tom zabránit. Jako slušní lidé nemohli ani klidně sedět a dívat se, jak to dělá. Museli pomáhat. Opravdu byli neustále nuceni pomáhat. Totiž, dělali věci pro ni, aby ona mohla dělat ty věci, o které oni nestáli. A co se milého psa týče, byl pro ni, jak říkávala "jako jedno z jejích dětí." Ve skutečnosti byl jako jeden z nich do té míry, do jaké se jí to z něj podařilo udělat. Ale jelikož neměl žádné ohledy, vedlo se mu lépe než jim, a byť prohlížen veterináři, držen na dietě a střežen na každém kroku, dokázal se občas dostat do popelnice nebo ke psu od sousedů.
Náš farář říká, že pro paní Fidgetovou byla její smrt vysvobozením. Doufejme, že byla. Pro její rodinu však zcela určitě.

Když dočetla, podala mi papír zpět.
„Vždyť já to vím,“ pokývala hlavou. „Vem si to zpátky, aby to u mě Ivan nenašel.“
Po chvíli mlčení pokračovala.
„Byli jsme do sebe moc zamilovaní a vždy jsem chtěla žít jako v té písničce „…jen tak jak se má jenom právě tak chtěl bych žít.“
„A právě tak žiješ, jak se má,“ doplnila jsem.
„Jsi hodná, že si ze mě děláš prdel, abys mě potěšila,“ ocenila můj ironický vstup.
„A ne?“
„Jo.“

Vždy jsem na  Mileně obdivovala, co všechno zvládne. Rodinu, dům, zahradu, volejbal, malování obrázků i pořádání místních venkovských zábav. K tomu všemu jí nikdy nezmizel veselý úsměv, jen občas, v blízkosti jí nakloněné duše, proložený zasněným smutným pohledem. Časem jsem zjistila, že kdyby Freud potřeboval pro vysvětlení svého termínu sublimace úkaz z praxe, byla by Milena čítankovým příkladem.
„Bojím se, že když tu nabídku přijmu, už se k němu nevrátím,“ mluvila o možnosti práce v zahraničí, kterou ji navíc nabídl člověk, který ji zajímal víc, než dovoluje desatero.
„Šla bych vstříc novým zítřkům, ale ty nejsi já. Jen ty sama nejlíp víš, jak máš žít svůj život. Jste oba dospělí, svéprávní, děti máte z domu…“
A dál jsem už neřekla, že mě mrzí její devótní odevzdanost, že by se možná divila, jak rychle by se Ivan oklepal a našel si jiný objekt své láskyplné péče. A že za strachem jít dál bývá i pohodlnost vzdát se jistoty komfortního standardu, pranýřované, a přesto žádané předvídatelnosti, letitých poznaných návyků …

„Když se zavřu do atelieru, maluju a slyším, jak se otevírají vrata garáže, často si přeju, aby to byly vrata sousedovy garáže, protože mají stejný zvuk. Ale když je jasné, že Ivan přijel domů, zapnu autopilota a jdu do kuchyně, abych postavila vodu na čaj, jak to má rád a čekám, aby mě po tisící padesáté žertovně zatahal za vlasy, jak to má rád a jak to já nesnáším, ale trpím mu to, protože mu chci udělat radost. Někdy mám chuť mu říct … Jsi pro mne moc dobrý, zasloužíš si někoho lepšího. Jsem šťastná, ale chtěla bych i jiné štěstí.““
„Neříkej mi, že bys mu to byla schopná říct takovým obehraným způsobem?! Máš na víc!“
„On by to nikdy nepochopil žádným způsobem, ublížila bych mu, byla bych netvor bez srdce,“ ukončila svou lesní úvahu, při které se alespoň na chvíli mohla vznášet na obláčku představ, co by bylo, kdyby …
Dívala jsem se za odcházející Milenou a v hloubi duše jí přála to, co jsem se ani při své, někdy brutální, upřímnosti neodvážila vyslovit. Aby to své jiné štěstí měla štěstí potkat dřív, než Ivan umře, pokud to nenastane naopak.
Zdroj úryvku: C. S. Lewis - Čtyři lásky