Intimní rozhovor s kombuchou ...

„No jo, ty jsi ale krásně vyrostla, holka moje milá. A jakou máš pěknou hladkou světlou čepičku! To bude dobrota! Tak pojď, ať si tě přecedím  …!“

V jednom z článků o pěstování kombuchy (zkvašeného nápoje z čaje, který v současné době opět prožívá renesanci i na poli velkovýroby v atraktivních obalech a poutavou reklamou) jsem zaznamenala názor, že si k tomuto shluku bakterií a kvasinek  člověk může vypěstovat i citový vztah.

Napřed jsem se tomu smála, ale když se mne kolegyně, také pěstitelka, zeptala: „A je ti taky tak líto vyhazovat ty spodní starší vrstvy?“, pokývala jsem hlavou a vybavila si své pocity, když se mi část namnožené hmoty nepodaří udat v okolí. Pak při vyhazování přebytečných „talířů“ do koše, trpím, jak kdybych zabíjela živého tvora.

A tak se snažím vypěstovanou medúzku, jak se jí také říká (nebo houbu, i když to houba není), zkrátka fermentační kulturu porůznu darovat v nejbližším pracovním i soukromém prostředí, často za kyselého šklebu zdvořile odmítajícího osloveného. Odmítačům se vůbec nedivím, že nechtějí svým způsobem páchnoucí směsku v lahvi od okurek v podobě patvora naloženého ve formaldehydu v kabinetu kuriozit, přijmout, což mne ale v mém úsilí nijak neodrazuje, protože záchrana života je přece záchrana života.
Každotýdenní proces s vytažením, oddělením, přípravou nového nálevu …, komentuji nahlas, jak kdybych mluvila s člověkem, a hlavou se mi honí myšlenky o různých podobách a formách života. Těším se na první cucnutí hotového nápoje a medúzce lichotím, jak pěkně papala cukr, tak akorát, aby mok nebyl moc sladký ani kyselý.
Ne, nepřeceňuji její účinky, někdy až přehnaně vynášené do nebes, ale je fakt, že je mi po ní dobře a mé zažívání si ji pochvaluje. Pěstuji si ji pro zábavu, chuť a poznání.

Tak kdybyste někdo chtěl :))) …