Dům spočinutí, sci-fi nebo budoucnost eutanazie?

Při čtení dnešního článku Martina Komárka v MF Dnes, který s nadsázkou popisuje možnost odchodu ze života jako možný budoucí byznys a službu pro sebevrahy, jsem si vzpomněla na pět let starou sci-fi povídku, kterou jsem na toto téma napsala. Chtěla bych zdůraznit, že sama jsem zastáncem zkrácení utrpení nevyléčitelně nemocných a následující úryvek z rozsáhlého textu je jen bizarní fantazií.  Jak by také mohla vypadat eutanazie v roce 2050 ?

Eutanazie byla již řadu let uzákoněna, ale myšlenka na zřízení „Domu spočinutí“ visela ve vzduchu dlouhou dobu a vedly se kolem ní vášnivé diskuse ve vládě, parlamentu i ve všech sdělovacích prostředcích.
Před časem přišlo pár odborníků s myšlenkou na zřízení zařízení, kam by se lidé, kteří se chtějí rozloučit se životem, mohli obrátit a zde pohodlně a podle svých představ život ukončit. A nejen ti smrtelně nemocní a beznadějně nevyléčitelní, ale každý, kdo po zralé úvaze usoudí, že chce odejít do jiné dimenze a život zde ho už netěší a nemá sobě ani druhým cokoliv uspokojivého přinést.
Konečné rozhodnutí o zřízení DOMU padlo těsnou většinou, kdy se na stranu jeho zastánců přidalo i mínění veřejnosti, která nechtěla, aby sebevrazi skákali z mostů, vyhazovali plynem do povětří domy, přispívali ke zpoždění Českých drah....
Poslanec Vrátil ve své sugestivní obhajobě návrhu zákona v parlamentu, líčil příhody lidí, kteří chtěli ukončit svůj život a společnost jim to neumožnila.
"Svým počínáním často ohrozili i životy jiných lidí, kteří rozhodně neměli v úmyslu tento svět ještě opustit. Navíc byli sužováni strachem, zda-li se jim sebevražda povede, zda-li nebudou předčasně někým odříznuti od provazu, dopraveni do nemocnice za účelem propláchnutí žaludku nebo zašití přeřezaného zápěstí ... Jací by tito lidé měli hezký pocit, že se jim  i jejich ostatkům dostalo patřičné péče, kdyby nemuseli volit takové drastické metody odchodu ze života a zatěžovat tak své blízké i okolí, už jen pouhým objevením zbytků jejich tělesné schránky...“      
„....samozřejmě, neubráníme se části exhibicionistů mezi sebevrahy, kteří chtějí, aby je někdo takto nalezl, ale těch je menšina a nelze proto odpírat možnost odejití do DOMU většině těch spořádaných.“
Zákon byl schválen a zanedlouho se stal ze starého venkovského šlechtického sídla  první „Dům spočinutí“.
  
„Přeji Vám příjemné spočinutí pane,“ loučil se šofér s novým klientem.
„Recepce je hned za hlavním vchodem.“
Když Petr stoupal po schodech k stylovým dřevěným dveřím s mosazným kováním, vychutnával si ten pocit, že s sebou nenese žádná zavazadla. Nic, na co by musel myslet a co by ho obtěžovalo. Usmál se, když si vzpomněl na rčení, že na hřbitov se s kufrem nechodí. 
Slečna na recepci byla hezká a příjemná.
„Ano, pan Zahradil. Můžete mi prosím potvrdit příchod?“
Petr se podepsal a slečna ho zavedla do přijímacího salonu.
Rozhlédl se po místnosti. Salon byl zařízen pohodlným nábytkem, který doplňovaly  vzrostlé květiny. Vedle krbu seděl starý muž a se zaujetím četl Financial Times. Pozdravil ho.
„Také Vás zdravím mladý muži,“ se zájmem si ho prohlížel.
„Řekl bych, že mám společnou cestu, nemýlím-li se?“
„Ano, také jste sem přijel spočinout?“ ujistil se Petr.
„Také. Posadíte se ke mě?“
„Ano.“
 „Vidím ve Vašich očích otázku,“ odhadl stařec Petrův zvědavý pohled. „Asi jste se ještě nesetkal s člověkem, který se dobrovolně rozhodl zemřít, nemám pravdu?“
Muž složil noviny. Rozmluvil se o své nevyléčitelné nemoci a bolestech a ukázal na invalidní vozík. „Nemohoucnost je to nejhorší, co člověka může potkat.“
Petr se zamyslel. Vedle toho starce by mohl mít ještě hodně před sebou. Ne, tuhle otázku si položil mnohokrát a také si jí vyřešil.
„Víte, že tu podle jejich informačního bulletinu zřídili i gilotinu?“ pokračoval kmet. Prý si to někteří klienti přáli. „To já si vybral smrtící injekci, i když jsem také přemýšlel o prášcích. Ale už se mi špatně polyká a tak to štípnutí bude příjemnější. A co jste si vybral vy?
„Oprátku. Vždycky, když jsem o smrti přemýšlel, viděl jsem se jít s provazem do lesa.“
Do místnosti vstoupili dva muži. Doktor Bláha se svým asistentem. Přivítali se, pomohli starci do vozíku.
„Sbohem příteli,“ rozloučil se starý muž, když ho asistent odvážel.
„Pane Zahradile, jsem rád, že Vás mohu přivítat v našem Domě spočinutí. Prosím, následujte mne do kanceláře k podpisu závěrečného protokolu.“
Poslední administrativní úkon byl proveden. Petr v něm za asistence notáře potvrdil, že se jedná o jeho dobrovolné ukončení života. Doktor mu ještě naposledy položil otázku, jak bylo úředně nařízeno, nechce-li si to rozmyslet.
„Ne, prosím urychlete to, připadám si jak ve hře Chcete být milionářem.“
„Nebudu Vás tím déle zatěžovat. Miriam se Vás ujme.“

Miriam vedla Petra anglickým parkem k velkému skleníku. Vstoupili do botanické zahrady. Dívka ho zavedla až mohutnému exotickému stromu. Na jeho větvi visela oprátka a pod ní stála stolička.
„Mám Vám pomoci, nebo to zvládnete sám?“ usmála se Miriam.
„Já radši sám.“
Počkal až odešla. Pak se odhodlaně postavil na stoličku. Ruce se mu třásly. 
„Dál už nic nebude! Uteč! Ještě můžeš!“ ozýval se v něm vnitřní hlas.
Rychle si navlékl smyčku, utáhl kolem krku a zarazil se. Celé tělo jako by zdřevěnělo. Nebyl schopen štokrle odkopnout. Nevěděl, kolik času uplynulo, když tam tak stál.
Náhle uslyšel kroky.
„Já ti to říkal. Zase jeden posera.“
Než stačil zareagovat a otočit se tam, odkud hlas přicházel, někdo mu zezadu podkopl stoličku. Instinktivně chtěl chytit provaz nad sebou, ale projel mu dlaněmi. Než mu oprátka zlomila vaz, stihl ještě zahlédnout dva šklebící se zřízence pod sebou.

„A je to! To by zas bylo papírování, kdyby si to rozmyslel,“ řekl ten menší a zavalitější.
„Jo,“ přitakal druhý,“ a pak by mu přišla faktura za vícenáklady spojené se stornováním objednávky a za měsíc by jsme ho tu měli znovu.“