Do foroty ...

„A vem něco do foroty“ bylo heslo babičky, která coby předválečný ročník měla ráda rezervu, nejen co se týká „gáblu.“ 

Ve stejném duchu byla vedena celá rodina. Z dob, kdy se řada věcí víc sháněla, než nakupovala, bylo zvykem kdejaký šroubek, hřebík, kus laťovky nebo jakéhokoliv jiného materiálu vždy pořídit více, než bylo třeba a přebytek pečlivě uschovat, až se zase bude hodit.

Nevím, jestli za to může onen schovávací domácí skřítek, ale bývá pravidlem, že když už něco, o čem víte, že jste to před časem svědomitě uschovali, potřebujete, obvykle to nenajdete. Zato najdete spoustu jiných věcí, které, až je budete hledat, objevíte právě to, co jste potřebovali před půl rokem. Důslední schovávači mají komůrky, kůlny, garáže a jiné polotajné komnaty leckdy dosahující velikosti hangáru, plné tuze potřebných věcí, z nichž upotřebí zlomeček.

Znalá několika takových odstrašujících případů a z přesvědčení, že tato marná hledačská činnost ubírá mnoho energie a přináší víc zlosti než užitku, rozhodla jsem se do foroty nehromadit nic.

Koupím jen to, co nezbytně potřebuji, protože to co uschovám, nenajdu a jdu koupit znovu. Platí to i o různých rezervních kličkách, imbusáčcích, které, jsou-li součástí balení, brutálně přilepuji izolepou  na zadní a spodní části nábytku, aby byly nalezeny na místě činu. Už mockrát se mi to osvědčilo.
Naštěstí i neštěstí upustili moderní výrobci od vkládání různých náhradních dílů ke spotřebičům i jiným věcem, jako je těsnění, úchytky, podpatky,…  A správně  předpokládají, že se nevyměňuje nic a vše se rovnou vyhazuje.  Navíc spoustu náhradních dílů, najde opravymilovný člověk on-line.  Starší ročníky nad tím lomí rukama a své historické rezervy brání vlastním tělem. Vidím to pokaždé, když přesvědčuji rodiče, aby vyhodili to či ono, ale ne. Je to pečlivě uschováno, co kdyby se to někdy hodilo. Některé poklady jezdím vyhazovat do vzdálených kontejnerů a sběrných dvorů, protože se obávám, že by je nedělní rodinná návštěva mohla objevit v popelnici a dovléct zpět s vítězoslavným pokřikem: “Podívej, co jsem našla! Jak to někdo může vyhodit.“

Láme se to pomalu, ale přece. Na podzim mě překvapilo vyjádření: „Letos jsme už do sklepa ty brambory na uskladnění nekupovali. Mají jich pořád všude dost, pěkných, levných a neklíčí.“
Potěšilo mne to, zrovna tak, když jsem na internetu sehnala kožený řemen na starou funkční Singrovku po babičce. Mám ji jako toaletní stolek, ale občas nadzvednu víko, sklopím stroj do provozuschopné polohy, upevním jehlu, navléknu špulku a niť, vložím spodní cívku, vsunu pod patku kus hadříku, zatočím kolem a mám radost, že šlape, a že jsem to nezapomněla, i když jsem na něm už drahně let nic neušila.
To není krám do foroty, ale potěšení rovnající se uměleckému artefaktu, který ještě žije.