„Ale on/a to tak nemyslel/a ...?"

Ale myslel/a!!! ... aneb proč takové omlouvání vůbec neberu v potaz a jsem svým způsobem vděčná za rachot padajících masek.

Byla jsem vychovávaná v domněnce, že když se stane, že se lidé, zvlášť blízcí lidé, nepěkně zachovají, něco nepěkného vysloví, že TO TAK NEMYSLELI. Naštěstí mi to bylo říkáno jen částí vychovatelů a tak mi zůstala přirozená pochybnost, že takhle by to být nemělo.

Vím, vychovávající „to mysleli dobře“, omlouvali nepěknost mimořádnou situací, rozčilením, náhodným pominutím smyslů, nešťastným povahovým nastavením. Dlouho, předlouho jsem se řídila jejich omlouváním, tolerovala, nepouštěla se do pří, nevšímala si  … Nebývalo mi v takových situacích dobře, ale mávala jsem nad tím rukou s tím, že svět není černobílý.

A pak, jednoho krásného dne, jsem před touto větou prostě zavřela dveře. S žádným velkým třísknutím. Lehce, tiše, s bolestným úsměvem a vědomím, že jsou chvíle, které nemají dobrá řešení. Tedy jak se to vezme. Nemají idealistická, sluncem zalitá řešení.

Zažila jsem v průběhu života řadu povznášejících a osvobozujících momentů a většina z nich se pojí s poznáním, údivem z jiného úhlu pohledu, překvapením, že to jde a jde to jinak.

Beru chování lidí přesně tak, jak se chovají navenek, s přetvářkou i bez, čtu z tváří, očí, pohybů, vnímám především energii, která prozradí mnohé. A pokud se někdo projeví v afektu, zlém afektu (protože afekt může být i pozitivní - třeba při vášnivém uměleckém výstupu), pak vím, že nastal čas vzít pevně za kliku.
Někdo následně sám zpytuje svědomí a omlouvá se za svůj úlet. Jsou ale typy, které neznají sebereflexi, jsou bytostně přesvědčeni o své pravdě, právu a vině všech ostatních, jenom ne své vlastní. V takovém případě považuji za užitečné dát na ty zavřené dveře ještě pro jistotu závoru.