Jak přežít dietu: Už chápu proč důchodci chodí po slevách

Večer jsem před spaním spočítal, kolik taková dieta vlastně stojí, a zjistil, že to je celkem mazec. Telecí maso, bio kuřecí, tuňák a vlastně i ta vejce, to je fakt poměrně drahá sranda. 

Náklady na sebe jsem spočítal na +- 8000,- Kč měsíčně. Ještě že jsem pupkatej v rodině jenom já. Lenka má zhruba polovinu mojí váhy. Zase jsme ale přišli na to, jak to dělají důchodci. Lenka kouká po slevách, a kde je něco zlevněného, to bere v maximálním množství. Je to dobrý tréning na důchod, pokud se ho s tímhle týráním vlastního těla vlastně dožiju.

Navíc jsem našel první výhodu diety. Člověk nemusí vařit. Vezměte si takovou přípravu svíčkové. Dvě tři hodiny a knedlíky k tomu. Já otevřu plechovku a vyndám lžičku. Maso se hodí na gril, osolí a okoření, za pět minut po každé straně je hotovo.

Nevýhoda proti tomu je, že Lenka musí vařit i pro ostatní. A ti malí teroristi (dobře, Adam je o hlavu vyšší než já, ale je to syn, takže je malej!) normálně jedí! To voňavý jídlo. Pizzu, smažené řízky a další laskominy, o kterých se mi zdá, když spím. Připadám si, jako když řídím v noci a všichni ostatní spí. Ještě že Lenka je rozumná a chápe (skoro), jak trpím. Až budu hubenej, vrátím jim to!!!

Ráno už tradičně hnusné kafe, otruby a bílý (jasně, nízkotučný) jogurt. Naštěstí přijela moje teta z Irska, která v životě neviděla otruby. Což o to, já taky ne. Ale ve chvíli, kdy ani jeden nevíme, co to vlastně pořádně je, se to dost blbě vysvětluje. Stejně jako celá dieta. Naštěstí teta měla pochopení pro hubnutí, už méně však pro mě. Vytáhla koláč a snědla ho. Znovu jsem přemýšlel o trestu za přepadení, natož vlastní tety. Abych trošku kontroval, dal jsem si suchý kuřecí plátek a k tomu rýžový chleba. Jaká novinka.

Odpoledne naštěstí nikdo nebyl doma, zůstal jsem tak se svým neštěstím sám. Nechutný zelený čaj bez cukru jsem vypil do poslední kapky. Ještě že hráli Nadal s Federerem. Tak mě zaujali, že jsem na chvíli zapomněl na jídlo.

Z naprosté letargie mě probral telefon a Lenka, která mě vyzvala k tomu, abych jí šel naproti na autobus, abychom společně koupili kuřecí šunku. Takovej nesmysl. Šunka je sakra prasečí! Normální kus voňavé šunky. Nebo kolena. Vařeného, s hořčicí a voňavým chlebem. Jak já bych si ho dal!

Beze strachu z návštěvy obchodu jsem vyrazil vstříc své milované. Nadšení mě přešlo po pěti minutách. Když nemáte svoje drogy (čti jako red bull a kus pořádného masa), tělo vypovídá službu. Zatímco z domu jsem prakticky vyběhl, do prvního kopce jsem se vyloženě dobelhal. Ve třiceti sedmi letech, s mašinou na srdci a kupou léků, co posledních 13 let užívám, jsem se náhle viděl jako starobní důchodce, kterému chybí už jen hůl.

Vyšel jsem kopec a zvládnul jsem i obchod. Kupodivu mě uzeniny nelákaly tolik jako před dvěma dny. Buď si zvykám, nebo jsem rezignoval na všechny chutě. Tak jako tak, koupil jsem všechnu krůtí šunku, kterou měli.

Večer zase plátek masa, tvaroh, rýžový chleba a kus okurky. Tentokrát jsem měl ale pocit, že jsem se tak přežral, že tohle tělo strávit prostě nemůže. Pocit mě přešel přesně za hodinu, z chuti na další jídlo jsem sprostě usnul.