Jak jsem volal policii

O modrých zónách, které komplikují život řidičům v Praze, toho asi bylo napsáno dost a dost. Dost řidičů asi sdílí moje zkušenosti se zoufalým ježděním po Praze a hledáním volného místa kdekoliv, kam se dá auto zaparkovat, aniž byste riskovali nedobrovolnou ozdobu kola v podobě botičky, případně odtah a mastnou pokutu. Tak že nezbývá než hledat a hledat…

Dnes večer jsem zažil stejnou situaci, hledal jsem. Přijel jsem na Tylovo náměstí, kde jsem potají doufal, že zaparkuji, neb se mi tam už několikrát zadařilo, dnes jsem ovšem štěstí neměl. Vydal jsem se tedy o ulici dál do Bělehradské, kde jsem tušil další možnost parkování, abych zjistil, že ani tam nemám naději. Poté, co mi moje drahá polovička vyjmenovala všechny varianty, kam by se dalo zaparkovat, jsem se vydal na okružní jízdu po Praze 2. Nakonec jsem k velké radosti mého synovce, který mne doprovázel, narazil na místo v ulici Boženy Němcové. Zaparkuji, vylezu z auta, vytáhneme všechny tašky a krámy, co jsme sebou vezli, chystám se zamknout a jít.

Najednou jsem si všiml člověka, který chodil okolo aut, do každého se skrze okno podíval. Koukl jsem se na něj pořádně, špinavý bomber, kšiltovka, šátky kolem krku, evidentně dlouho nemytý, majíc sebou psa, který vypadal podobně, jako jeho majitel. Najednou ten člověk začal tahat za kliku u prvního auta, stojícího v řadě. Nešlo to, tloukl do skla, sklo vydrželo. Jakmile pochopil, že u tohoto auta neuspěje, přešel prostě o jedno auto dál, stejná procedura. Vůbec mu nevadilo, že na něj koukám, stál jsem tak patnáct metrů od něj.   

V tu ránu mne nenapadlo nic jiného, než zavolat policii, koho taky vlastně, nikdo kolem dokola nebyl. Zatímco jsem se pokoušel dovolat na linku 158, maník v klidu lomcoval s klikou od auta, které bylo v pořadí. Na linku 158 se mi nepodařilo dovolat, byla hluchá. Volal jsem tedy linku 156, kde jsem doufal, že to alespoň zazvoní. Zazvonilo… a potom ještě asi 5-6x, aby mi to zvedl hlas, který vypadal, že právě vstával (cca 19:30). Představil jsem se, vysvětlil, proč volám, popsal jsem, co dělá člověk, na kterého jsem právě koukal, popsal jsem, jak vypadá a kde jsme. Strážník na druhém konci drátu mne nechal všechno dopovědět, aby mi vzápětí řekl, že mne přepojí na jiné odd., kde jsou blíž místu, které jsem mu popisoval. Inu, přepojil, znovu jsem se představil, vysvětlil,proč volám, popsal jsem, co dělá člověk, na kterého jsem právě koukal, popsal jsem, jak vypadá a kde jsme. Tím, že jsem všechno popisoval dvakrát, jsem ztratil cca 5 minut. Strážník č. 2, který by měl být blíž, mi slíbil, že tam ihned někoho pošle a „hned tam někdo bude“.

Maník mezi tím zmerčil, že držím u pusy mobil a koukám na něj. Přerušil činnost a přišel blíž k nám, už mi bylo jasné, proč je mu jedno, že na něj někdo kouká. Jak mi přišel špinavý z dálky, z blízka to bylo ještě horší, chůze ze strany na stranu mi akorát potvrzovala, že ten člověk nebude úplně střízlivý. Zatím co jsem synovce posadil do auta, čekal jsem, že mi alespoň něco řekne, bude vyhrožovat, nebo tak něco.. ale neřekl nic, jenom začal nenápadně chodit okolo parkoviště, aby se po chvíli zase vrátil ke své původní činnosti, která mu ale evidentně nešla, nu alespoň něco.

Od mého telefonátu na městskou policii uplynulo asi tak 30 minut, nikde nikdo, ani náznak práce, natož aby mi někdo zavolal zpět, aby se mne zeptal, jestli tam ten člověk ještě je. Z Legerovy ulice najednou přijelo služební auto státní policie, zastavilo kousek od nás. Volám na ně, mávám, jdu směrem k jejich autu. Koukám, za volantem policista, na místě spolujezdce sličná dívčina v civilu. Než jsem došel k jejich autu, aniž by zmerčili že na ně volám a mávám, rozjelo se a bylo pryč.

Stejně rychle, jako ujelo služební auto policie, zmizel i špinavý pokus o zloděje. Když jsem se vrátil k autu, byl pryč. Nic se neděje, umím ho dobře popsat, koukal jsem na něj dost dlouho, daleko neuteče. To by ovšem musel někdo dorazit, ani po dalších minutách totiž nikde ani noha, už jsem ani nepočítal, jak dlouho na ně čekám. A to jsem si blb myslel, že když jim zavolám a řeknu jim něco ve smyslu „zrovna teď se někdo pokouší ukrást něco z auta“ tak tam hnedka někdo vyrazí, chytnou a zavřou… asi bych musel toho člověka přesvědčit, aby ještě hodinku počkal.

Sedl jsem do auta a jel raději na jiné parkoviště, přece jen jsem nechtěl riskovat, že by se ten člověk vrátil. Pořád jsem čekal na telefon, že by se minimálně někdo staral o to, proč jsem jim volal, jak ten člověk vypadá…. nic a prdlajs.

Vlastně se nic nestalo, průjezd hlídky PČR maníka asi dost vyděsil a zmizel. Nedokážu si však představit, co by se dělo, kdybych policii potřeboval kvůli násilí třeba, nebo podobném průšvihu… za 40-50 minut by mi fakt byli k ničemu.

Ale nandávat botičky… radary na konci vesnice, případně na konci omezené rychlosti, nejlépe na rovince, kde na to každý dupne, to jo…. hnedka je máte za zadkem.  Když je ale zavoláte, protože je chraň bůh potřebujete…. musíte si počkat.