Emo, disko, hip-hop, blues….

Řezala jsem se žiletkou, dělalo mi to dobře, patří to k jednomu z pravidel životního stylu…. Chodil jsem v černém, řezal se po rukou a po nohou… měl jsem z toho výborný pocit. Co to je? Kdo to je? Každý hudební styl má svoje. O stylu EMO vím asi tak tolik, co každý, co si přečte články o těchto fanaticích v novinách. Ale stejně si říkám, nepotřebují tito lidé spíš psychiatra než EMO muziku?

Fakt nemusím hudbu stylu tuc tuc… maníky, jedoucí v autě stovkou v obci, okna dokořán, kšilt do boku, ale nahlas puštěná muzika… s pořádným basákem, aby to lépe dunělo. Nemusím už ani hip-hop a věčně vyhulené maníky, kecající do mikrofonu svoje rýmy, většinou úplně o ničem.

Nemusím ani romano hip-hop, který pěje můj bratr. Ale dobrá, je to muzika, lidi na tom frčí. Technaři si dají tripa, hip-hopeři si dají jointa, rockeři si daj něco dobrého k pití.  Nedokážu si představit, že si doma pustím The Wall a u toho se začnu řezat žiletkou po rukách. Budu snad lepší posluchač, když se u toho dobiju? Nebo že bych se bil hlavou o zeď? Otevře se mi vnímání hudby, pořádnou peckou do hlavy? No asi ne… ale co já vím, ještě jsem to nezkusil, protože i když neposlouchám zrovna „jedoucí“ muziku, tak jsem NORMÁLNÍ.

Poslední dobou čtu celkem často o dětech, poslouchajících tento hudební styl. Příběh o tom, kam se zrovna řezali a proč. Pokaždé když podobnou hovadinu čtu, zvlášť kdy o pár dní později vyjde další článek o tom, že to vlastně ani ve skutečnosti tak není, si říkám že tyhle děti potřebují spíš dvě věci, psychiatra a pár facek.

Poslouchat hudbu a u toho se sebepoškozovat je HOVADINA i když tomu někdo říká životní styl… a média ještě podporují tuto zhovadilost věčným psaním o lidech, co jsou zajímaví tím, že se o ně rodiče neumí pořádně starat a tak na sebe upozorňují.

Nebo je to naopak? Another Brick In The Wall, říznu se do levé ruky, Hey You, říznu se do pravé ruky a zakončím to stylově. Valamit mindig valamiert (Lokomotiv GT) u maďarů se rozsekám totálně, wow jsem konečně pořádný fanoušek.