Často máme pocit nadřazenosti a často jsme tak směšní

Bydlím v paneláku, asi jako spousty dalších lidí. Jeden dlouhý panelák, rozdělený na tři vchody, v krátké ulici, vcelku bokem od hlavního tahu městem.  V našem paneláku s novou fasádou máme hospodu, internetového providera a nakonec i malý obchod se smíšeným zbožím, což oceňuji zejména ve chvíli, kdy něco zapomeneme koupit při nákupu a je toho třeba, pár schodů dolu a jsem v krámu, paráda. 

Kdysi krámek provozovala naše sousedka, sympatická paní se sympatickým pejskem , rád jsem do krámku chodíval, neb tam byly příjemné prodavačky a dalo se tam koupit skoro vše, čeho bylo do kuchyně třeba. Když krámek zavřela, byla to malá katastrofa. 

O něco později začal krámek provozovat sympatický chlápek z Prahy, čímž celá sympatie končila, neb do krámku nasadil prodavačku, která by spíše měla před krámem maximálně zametat. Ochota nulová, pokud člověk přišel zrovna ve chvíli, kdy se rozhodla dát si kouřovou, musel čekat, než mladice dokouří a poté byl možná obsloužen. Taktně pomíjím fakt, že po několika týdnech v jednom a tom samém oblečení vypadala asi tak, jako lidé, co chodí vybírat popelnice naproti krámku. Což o to, pokud by obsluhovala, byl by mi to i jedno (jednorázové gumové rukavice by měla mít prodavačka po ruce). 

Boží spravedlnost snad zapracovala a po kratší době byl krámek opět zavřený, ochota prodavačky udělala svoje, z čehož měla radost zejména konkurence o panelák níže.  

Po nějaké době se v krámku objevil Vietnamský obchodník a začaly se dít věci. Do krámku mikrovelikosti dokázal nacpat vše, co si člověk jen dokáže představit, od potravin po drogérii, jídlo pro zvířectvo, po šminky a gumičky do vlasů. Překvapivě vše přehledné, snadno k nalezení. Člověk vleze do krámu a ví, kde co má hledat. 

S Vietnamcem se do krámu vrátila i ochota, rychlá a příjemná obsluha a hlavně…. zdvořilost, která se hned tak nevidí. Tedy z jedné strany… hádáte dobře, ze strany Vietnamského obchodníka. Pokud jde o nás o Čechy (pro rýpaly v diskusích, ano čtete správně) jsou někteří z nás skutečná hovada nejtěžšího kalibru. Posledně jsem z krámku vyhodil mladíka, co prostě nebyl schopný pochopit, že mu obchodník neprodá cigarety, pokud mu nedá občanku a nebude mu osmnáct let (zcela správně!!) za což jej mladík počastoval nadávkami, které se nedají publikovat, ta nejméně škodlivá jej označila jako „zasraného žlutého pánské přirození“. S chutí bych mladíkovi dal pár facek, stejně jako mnohem staršímu chlápkovi, který na obchodníka křičí zásadně „Hej ty!!, krájej to pořádně!“. Česká prodavačka by ho poslala kamsi, ovšem na vietnamského obchodníka si mohou vyskakovat i děti, tak co by na něj neřvali dospělí, že? Zatím co Vietnamec zdvořile zdraví „dobýýýý den“ a zásadně vyká, Čech ani nepozdraví a zásadně tyká (týká se jen případů, co jsem viděl za několik týdnů v praxi). 

Tedy místo toho, abychom byli rádi, že tu zase máme krámek, kde se dá koupit téměř všechno a téměř v nonstop provozu, ponižujeme člověka, co se tu snaží jen vydělat, stejně jako ostatní. Ochotu a zdvořilost bychom se od nich mohli učit, nemluvě o tom, že jsou to dříči. Na místo toho na ně řveme, otvíráme si na ně ústa už od útlého věku a nejhorší na tom je, že nám to přijde úplně normální. Osobně se za tyto výlevy stydím a pokud jde o mně a mojí rodinu, budeme tam vždycky slušní, tak jako jsou oni k nám.