Zpráva o Velké cestě (8.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha druhá: Maďarsko

1. kapitola: Přesun Koper - Bük (3. července 2017)

Na cestu jsem vyrazil dnes ráno už ve tři čtvrtě na pět - pěkně ještě za chládku, a také v době, kdy je ve městě a koneckonců i v hotelu samém ještě klid. Rozednilo se záhy, ale kolem Lublaně, vzdálené od pobřeží asi 90 kilometrů, bylo zataženo a kolem 15 °C. Silně mi to připomínalo počasí při mém příjezdu.

Pár fotek jsem zmáčkl za jízdy, a to se asi nesmí ani v případě, že jedete po poloprázdné dálnici. Tak to na mě neříkejte slovinské policii.

Za Mariborem vjíždím do východního cípu země. Je to kraj, kde jsou Slovinci promícháni s menšinou Maďarů, ale nás, znalé poměrů ze slovinského pobřeží na druhém konci země, dvojí nápisy nemohou překvapit. Zvědavcům mohu jen potvrdit, že na fotce snad aspoň trochu viditelný maďarský název Hosszúfalu skutečně znamená v překladu Dlouhá ves.

U této obce odbočuji na rychlostní silnici H7. Ta je v síti slovinských dálnic a rychlostních silnic vůbec nejkratší, měří asi 2,5 kilometru. V podstatě je to jedna hodně táhlá zatáčka, po jejíž celé délce je rychlost omezena na 80 kilometrů v hodině. Ani se pořádně nerozjedete a čtyři pruhy skončí ještě před slovinsko-maďarskou hranicí. Slovinsko opouštím hraničním přechodem (slovinsky mejni prehod, maďarsky határátkelő) Dolga vas / Rédics. Projel jsem jím deset minut před desátou hodinou (a nefotil jsem ho za jízdy). Na svidenje, Slovenija. Jó napot, Magyarország.

Cesta po Maďarsku už tak rychle neubíhá – jedu po okreskách a navíc dosud naprosto neznámým krajem. Stále však držím směr na Zalaegerszeg, za ním se ale místy trochu ztrácím. Vyřeší to několik pohledů do mapy. 

V obci Zalaszentiván se snažím najít něco k jídlu. První restaurace, na kterou narážím, má sice otevřeno, ale kuchyně je zrovna dnes mimo provoz. Úspěšnější jsem na druhém konci obce, ale v tomhle případě se jedná spíše o lepší občerstvení. Nedá se nic dělat, vezmu zavděk i tímto. 

Mířím k silnici číslo 84, odkud už nemám problém trefit cíl, ale ještě před ní se nachomýtám k drobné dopravní nehodě. Jak jsem snad správně pochopil, řidič auta, co tak pěkně leží v příkopu, předjížděl a v krizové situaci místo čelní srážky zvolil raději právě ten příkop.

Zdravotnické pomoci naštěstí nebylo třeba. Řidič i jeho spolucestující zůstali nezraněni, jen se jim nedařilo otevřít ani jedny dveře auta. 

Stará paní opřená o sloupek značky je jen náhodná kolemjdoucí a snad jako jediná z přítomných se nezúčastnila vyprošťování pána a dámy z auta. Přesto, že se nejednalo o nijak tragickou událost, její nejčastější slovo bylo „Istenem“, tedy „můj Bože“. Jinak to byla spolupráce opravdu mezinárodní: dva Maďaři, jeden Rakušan, Českou republiku jsem s dovolením zastupoval já. A snad nemusím zdůrazňovat, že fotka vznikla až poté, co byli oba pasažéři z auta venku.

Do cílové obce Bük jsem dojel po 481 kilometrech kolem 13. hodiny. Do své oblíbené destinace přijíždím naslepo, ubytování zajištěné nemám. Ve dvě už však mám jednolůžkový pokoj se snídaní a bazénem. Posledně jmenované zkouším prakticky ihned po vybalení. Osvěžení je to příjemné, nicméně toto první využití bazénu je až do konce pobytu zároveň i poslední. 

Večer trávím ve své oblíbené restauraci Fehérló, jejíž název v překladu znamená Bílý kůň. Majitel mě po roce vítá jako starého známého podáním ruky. Jídlo je jako vždy vynikající, přidávám i dezert a také o něco více vína než obvykle. Později si ke mně přisedne jakási německá dvojice s neuvěřitelně rozjíveným spratkem. Nechci si kazit dojem, a tak dopíjím a odcházím. Pokračuji v restauraci za rohem, která též patří k penziónu, ve kterém jsem ubytován. Jiný host tu v tuhle dobu není. Večer je příjemný i po setmění, popíjím ještě další víno. Nakonec se zastavuji až na devíti deckách. Spí se mi výborně.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.