Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

2. kapitola: Lekce vysokohorské turistiky (18. dubna 2024)

První noc ve Stahovici - tak se jmenuje ta ves, kde přebývám – mám za sebou. Nakonec se probudím trochu dříve, a tak mi zbyde chvilka na to, abych se podíval ven. Po ránu 7°C nevypadá zase tak zle, zvlášť když se zdá být chvílemi i slunečno. Opravdu jen chvílemi, takže zachytit takto prchavou situaci obrazem je skoro nemožné. Kdesi nad námi se ovšem honí mlha či mraky – přesně tam, kam mám dnes namířeno.

Snídaně je víc než dostačující, což jsem po zkušenostech odjinud tak trochu čekal, ale je dobré to vědomí, že nezklamali. I tady mi nabízejí něco navíc, a jako vždy to už musím odmítnout. Banán a mandarinku mi ale vnutí s sebou, a jak se ukáže, budou se hodit.

Výchozí bod k Velké planině (slovinsky Velika planina) je jen asi pět kilometrů od Stahovice. I na téhle krátké cestě lze najít stopy po loňských povodních. Stihnu ale vyfotit jen semafor před místem, kde je silnice napůl podemletá. A jak sama fotka prozradí, stihnu to v posledním okamžiku.

Šipky vedou k cíli spolehlivě a parkoviště najdete stejně snadno...

... jako následně cestu ke stanici lanovky. Byť je to tedy podstatně dál než na směrovce uváděných 50 metrů.

Mám docela štěstí: příští lanovka jede v deset, to je ani ne za čtvrt hodiny. Pokladna je ta dřevěná bouda vpravo, zpáteční jízdenka stojí 26 eur.

Do první kabiny se sice nevejdu, ale posílají dvě za sebou. Další až za hodinu.

V polovině trasy se přestupuje na lanovku šestimístnou sedačkovou, k jejíž stanici musíte ujít asi stovku metrů. A pak chvilku čekat, neboť lanovka jede též každou hodinu, a to vždy přesně v půl, aby to pěkně navazovalo.

Ještě než na ni nasednete, obsluha vám omete ze sedačky sníh, a pak už se jen necháte vyvézt.

Pouštím před sebe autobus německy hovořících turistů, spolu se dvěma zbylými spolucestujícími si sedáme jako úplně poslední. Na tomto druhém úseku už je výrazně chladněji, naštěstí jízda netrvá dlouho. Převýšení 258 metrů při šikmé délce 1340 metrů zvládne loni zprovozněná lanovka za čtyři a půl minuty. Poté, co nahoře vystoupím, lanovka se zastaví. Rozjede se zase až za hodinu.

Tohle není výlet, při kterém vyjedete lanovkou na nějakou horu, pokocháte se pohledy do údolí a pocitem, že jste na nějakém vrcholu, a pak zase sjedete dolů. Ne že by vám něco bránilo to takhle udělat i tady, ale je to přinejmenším škoda. Hory máte na dosah a i přes nevelkou přízeň počasí jsou výhledy úchvatné. Na protější štíty jako byste si mohli sáhnout, ve skutečnosti jsou ale pěkných pár kilometrů daleko.

To je ovšem jen lehký úvod, a směrem od lanovky pouhý pohled stranou. To nejdůležitější najdete, když budete pokračovat v přímém směru k jakési průrvě, dost možná uměle vytvořené, která je skutečnou branou ke všemu.

Právě tady se vám otevře pohled na Velkou planinu i jeden z jejích nejvyšších vrcholů – Planjava je vysoká 1647 metrů, a pokud se vám nechce, zlézat ji nemusíte. Cesta vede kolem ní z obou stran, což je samo o sobě příjemné, samozřejmě volím variantu bližší. Navíc je to pořád z kopce, což je příjemné rovněž. Aspoň pro tuhle chvíli.

Velká planina je krasová náhorní plošina o rozloze necelých šesti čtverečních kilometrů v Kamnicko-Savinjských Alpách ve výšce kolem 1500-1600 metrů nad mořem. S dlouhou historií osídlení, jež začalo už v prehistorických dobách, a s pastýřskou tradicí pocházející ze středověku se kromě přírodní zajímavosti jedná též o cenný národopisný celek.

Kromě toho je Velika Planina i jednou z částí občiny Kamnik (a v takovém případě se píše s velkým P). Počet jejích stálých obyvatel je řekněme trochu nestálý: na přelomu tisíciletí byli čtyři, kolem roku 2020 klesl jejich počet na polovinu, nyní jsou tu trvale hlášeni tři lidé. V létě počet přítomných stoupá o několik řádů, krom sezónně pobývajících domácích si některá z obydlí pronajímají turisté.

Do kapsy je v takovém případě nutno sáhnout hodně hluboko. Dvě stovky eur za noc patří k těm nejlevnějším variantám, průměrná cena je ovšem úplně jinde. Dva nebo tři tisíce za týdenní pobyt tu nejsou žádnou výjimkou. V každém případě platí, že tady se asi žije trochu jinak. Nejlépe to samosebou ví ta hrstka stálých obyvatel. A věřte nebo ne, k většině dřevěných stavení se dostanete i autem.

Možná je zajímavější se tu procházet a zažít vše na vlastní kůži než o tom jen číst. Za podmínek, které panují právě teď kolem jedenácté, se nudit rozhodně nebudete. Teplota od -2 do +2°C, k tomu střídavě vítr, déšť, sníh, občas pruh mlhy či mraků. Často v libovolné kombinaci. Ale první část túry je v pohodě.

Dřevěnou Kapli Panny Marie Sněžné (jaké taky dnes jiné, slovinsky Kapela Marije Snežne) registruji jen z dálky, nejdu k ní. Žádná odbočka totiž není jen tak. Ke všemu, co se vám zdá na dosah blízko, vede klikatá cesta, jejíž zdolání si vyžádá čas navíc, který je dobré si rozmyslet. Kaple není originál, ale replika z 80. let. Původní stavba podle Plečnikova návrhu nepřežila druhou světovou válku, ohni tehdy padly za oběť asi tři čtvrtiny pastýřských domků. K jejich obnově přispěl i turismus, který se tu rozvíjí už od 30. let.

Takže mi stačí na chvíli se zastavit pod kaplí, poté se vydávám přesně opačným směrem, než ukazuje šipka k ní. A snad je tahle cesta i důkazem tvrzení, že se sem skutečně dá zajet. Byť auto jsem tu zatím nepotkal žádné, a stejně tak mi zůstane utajeno, kde přesně bydlí ta trojice zdejších usedlíků.

Zásoby pití i banán a mandarinku, které jsem měl s sebou, spotřebuji docela brzy, a tak se Domžalski dom objeví akorát včas.

Největší stavba na Velké planině, dokončená v roce 1953, poskytuje i ubytování, a snad v trochu levnější variantě než pastýřské domky. Mě teď ovšem zajímá výhradně restaurace.

Kromě položek obvyklých i jinde vám nabídnou i něco málo ryze místních jídel. Mají tu tabuli s denní nabídkou, ale ta už teď krátce před dvanáctou většinou neplatí, možná i trochu překvapivě. Pořád však je z čeho vybrat. Papírové menu z toho, co zbylo, je pak velmi improvizované, ale stačí. Navíc tam pořád zbylo cosi tradičního.

Ričet je polévka s rýží, fazolkami a uzeným masem, do níž se někdy přidávala klobása. Host ji dostane na požádání. Požádám si, a tak mi ke lžíci přidají i vidličku a nůž. Ceny jsou takové, jaké se dají čekat vysoko v horách.

Prostředí samo je ale velmi příjemné a obsluha přátelská. Je tu možnost zanechat tu odpadky, které si jinak musíte odnést s sebou. To využívám především proto, abych si uvolnil místo na další zásoby. Hlad snad mít nebudu, ale pití na cestu si ještě koupím.

I s malým všimným tu nechám peníz srovnatelný s cenou jízdenky na lanovku, Domžalskému domu pak věnuji ještě pohled na odchodu. Ten odhalí, že domy jsou to ve skutečnosti dva: v tom nyní vzdálenějším je restaurace, v bližším hotelové pokoje.

Čtvrt kilometru odtud je Jarški dom, zařízení určené ke stejným účelům jako předchozí. Takže ho jen obejdu.

Za ním je už pak vidět část Velké planiny zvaná překvapivě Mala planina. K ní se dostanu tím nejjednodušším způsobem: bez ohledu na to, kudy vedou cesty, prostě seběhnu z kopce.

Projdu nad jezírkem ve tvaru srdce. Zobrazují ho jen některé mapy, a ani na nich nemá žádné jméno, neboť jde pouze o prohloubeninu zachycující stékající vodu, ale oko potěší i tak.

Už zase po řádné cestě sejdu nad místo později podle mapy identifikované jako Gojška planina, a pak začnu trochu počítat čas. Když k němu přidám prachmizerné počasí, vyjde mi, že nazrála doba otočit svoje kroky zpátky k lanovce.

Jenže po obratu nevidím vůbec nic. Poslední kus samosebou odhadnu správně, ale cesta, po které jdu, vede úplně jinam než ta, při níž stojí Črnuški nebo Domžalski dom. Připomínám, že v tu chvíli ani nevím, že to pode mnou je Gojška planina.

Teď tedy proklínám tu svou zkratku nad jezerem ve tvaru srdce, kde jsem zřejmě ztratil směr, aniž jsem to navíc tušil. Začal padat déšť smíchaný se sněhem, to taky na náladě nepřidá, navíc slyším něco jako zahřmění, což přímo vyděsí, ale naštěstí jsem zvuk v tom větru nejspíš jen špatně identifikoval.

Nakonec se nějak zorientuji podle navigace, a vyjde mi, že se musím dostat na cestu, kterou vidím ne až tak daleko od sebe. V nevyšlapaném terénu to je dál, než se zdá. Ale nic jiného mi nezbývá. Počasí se kazí rychle, a bloudit v nějaké vánici vysoko v horách je to poslední, po čem bych toužil. Nakonec se ukáže, že jsem směr zvolil správně.

Míjím Črnuški a krátce poté i Domžalski dom, zdálky vidím dřevěnou kapli, ovšem než se dostanu na úbočí Planjavy, trvá mi to od předchozí fotky rovných padesát minut. Do půl třetí, kdy se má zase rozjet sedačková lanovka, mi zbývá čtvrt hodiny a nějakých 300 nebo 400 metrů.

Možná by byly zajímavé aspoň základní údaje o dnešním dni, z nichž většinu zjistím až následně. Tak tedy za ty čtyři hodiny, které jsem pobyl na Velké planině, jsem ušel nějakých šest či sedm kilometrů. A navíc jsem učinil pár zjištění, jež se nechají přetavit do několika rad.

Především při plánování počítejte i se zpáteční cestou. Nezapomeňte, že vše, co na začátku túry plni sil hravě seběhnete, budete muset na jejím konci unavení vyjít. A věřte, že únava dříve či později přijde. Nad Gojškou planinou jsem se ocitl asi o 230 metrů níže, než je stanice lanovky, a na konci cesty se mi zdál každý metr stoupání nekonečný. Rozhodně se držte směru, který je občas vyznačen řadou tyček. I když se třeba zdá trasa nepohodlná, nic kratšího ani jednoduššího neobjevíte.

Trocha štěstí přichází i v samém závěru: na poslední chvíli stíhám tu lanovku v půl třetí. Před sebou nikoho nevidím, ani za mnou nikdo nešel, a nahoru se samozřejmě v tomto počasí už nikomu nechce. Sedačky už nikdo neometá, takže jsou lehce omoklé, neboť se zase trochu rozpršelo. Zážitek z jízdy dotváří vítr, ale na těch pár minut se mi deštník rozbalovat nechce, a tak to prostě nějak vydržím.

Dost možná jsem na lanovce úplně sám, a na poslední chvíli to opravdu bylo. Opakuje se totiž už jednou zažité – jakmile v mezistanici sesednu, lanovka se zastaví. A jak víme, znovu pojede až za hodinu.

Na kabinovou lanovku čeká přede mnou osm lidí. Má jet ve čtyři, ale pošlou nás dolů mimořádně ve tři. Prý proto, že se zhoršuje počasí. Sice jsme čekali v suchu, teple a relativním pohodlí, ale proč ne. Možná chtějí uvolnit kapacity pro cestující z autobusu – tyhle účastníky zájezdu jsem už pak nikde nepotkal, ale autobus stále stojí na parkovišti.

Domů se dostanu krátce před čtvrtou. Po nezbytných úkonech sebou praštím do postele a zbytek dne věnuji odpočinku. Možnost dát si Pri planinskem orlu něco k jídlu existuje, ale ani kvůli tomu nevstávám. V tuto chvíli jsem navíc rozhodnut v lehkém a nenáročném stylu pokračovat i zítra.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.