Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

1. kapitola: Město na třech řekách (17. dubna 2024)

Dlužno hned na začátku poznamenat, že podivné věci se dějí stále. Pro první část cesty jsem si chtěl rezervovat pobyt prostřednictvím známého internetového prodejce. Platba za pobyt však neproběhla, a jak jsem zjistil prostřednictvím své banky, transakce byla zablokována jako podezřelá. Což bylo trochu překvapivé sdělení, neboť pobytů jsem si stejným způsobem rezervoval již desítky.

Nakonec mi to ale tak moc nevadí. Beru to spíše jako zásah shůry, neboť se mi podaří najít ubytování ve výsledku o polovinu lacinější. K tomu se dostaneme, zatím jsem teprve na začátku, kdy doufám, že všechny problémy táhnoucí se už od minulé cesty zůstaly někde za mnou. A rád předem prozradím, že k žádným majetkovým ani jiným ztrátám tentokrát nedošlo. A to i přes fakt, že rituální zastávka v Českých Budějovicích se tentokrát nekoná. Důvod je prostý, jedu zkrátka jiným směrem.

Zatímco minulá cesta byla skutečně ve znamení jara, teď se nám počasí trochu obrátilo. Sněžení na Šumavě i tak trošku překvapí, ale na hranici v Železné Rudě je to pak převážně z kopce, a tak srážky přejdou v déšť. Což tak trochu udá ráz většiny dne.

Jedinou větší zastávkou je Pasov (německy Passau). Bavorské město o 54.000 obyvatelích v blízkosti rakouské hranice je význačné nejméně dvěma věcmi. Především leží na třech řekách, z nichž ovšem Ilz ([ilc]) je výrazně menší. Vedle Dunaje a Innu vypadá trochu jako chudší příbuzný, ale říčka nebo větší potok, to by samozřejmě neznělo tak dobře.

Podle řek také dostaly názvy významné městské čtvrti. Na pravém břehu Innu leží Innstadt, na levém břehu Ilzu Ilzstadt. A pak je tu ještě historické jádro na dlouhém úzkém pásu země mezi Innem a Dunajem. To je Altstadt (Staré Město), a podle řeky tento název opravdu není, ale zapamatovat se nechá stejně dobře jako Zentrallgarage, jinými slovy místo, kde kolem půl jedné zaparkuji.

K nábřeží Innu seběhnu kousek před výrazným památníkem, věnovaným obětem nacismu. O jeho zbudování bylo rozhodnuto už krátce po válce, ale trvalo skoro celé půlstoletí, než k realizaci došlo. Tak dlouho se prý hledalo vhodné místo. Sedm metrů vysoká příhradová věž byla nakonec odhalena v roce 1996.

Pasovské nábřeží Innu je rozděleno na Innpromenade a Innkai, přičemž pouze to druhé je nábřeží i podle názvu, ale pokud návštěvník nekouká na každém kroku do mapy nebo na značení ulic, nejspíš si nějaké změny ani nevšimne. Rozhraním obou částí je Mariánský most (německy Marienbrücke), nad nímž lze rozpoznat Poutní kostel Marie Pomocné (německy Mariahilf).

Výraznou stavbou na Nábřeží Innu je věž Schaiblingsturm, jeden z nejoblíbenějších pasovských fotografických motivů. Kulatá věž se špičatou střechou byla postavena v roce 1250 coby součást městského opevnění. Jako významný panoramatický prvek zůstala zachována i poté, co se město rozrostlo za zdi někdejšího opevnění, a v 15. století se dokonce dočkala renovace. Po ní sloužila jako sklad střelného prachu, poté byla nástupním místem lanového přívozu, který fungoval až do 50. let 20. století. Pak v ní občas bydleli herci pasovského divadla. V současnosti patří jedné z místních středních škol.

Pasov je město velmi staré. Strategické místo na třech řekách opevnili již Keltové, a podíl na obraně Bavorska byl v podstatě historickým údělem města. Dodnes stojí východní partie obranných zdí Starého Města, přivrácené k soutoku Innu s Dunajem.

Obě dvě řeky tečou pár set metrů vedle sebe, poté se přiblíží a splynou. Na místě samém je docela těžké opticky rozlišit, která řeka se vlévá do které. Úředně je to Inn, který tu končí svůj tok, byť je v Pasově o něco širší než Dunaj. Ale ten je zase delší, tak zřejmě proto tenhle souboj vyhrává.

Na ostrohu mezi oběma řekami, v místě zvaném Dreiflüsseeck (v překladu doslova „Roh tří řek“), je od roku 1971 pomník Obětem Dunaje (německy Den Opfern der Donau). Kolem něj můžete otočit směr svojí chůze a z innského břehu přejít plynule na dunajský. Stejně vám to ale nedá a zastavíte se.

Každá ze tří řek má jinou barvu. Za dobrých světelných podmínek je Inn zelený, Dunaj má barvu modrou (to si lze zapamatovat podle známého Straussova valčíku), a Ilz zbarvují vřesoviště, kterými protéká, černě. Jeho barva se zpravidla rychle ztrácí v Dunaji, zatímco vody Dunaje a Innu jsou často viditelně oddělené ještě drahné metry za soutokem. Nic z toho ale dnes vidět není, pod zataženou a tmavou oblohou vše splývá do jedné neurčité šedomodré.

Z konce Dunajského nábřeží (německy Donaukai) jsou vidět Horní a Dolní hrad (v němčině se ve 14. století vžila pojmenování Oberhaus a Niederhaus), ten druhý o něco lépe. Navštívit ho nemůžete, neboť je v soukromých rukou. Lze však vedle něj rozeznat ústí Ilzu do Dunaje. Pasov o sobě často a rád hovoří jako o městu na soutoku tří řek. Chceme-li být opravdu přesní, pak skutečnost je taková, že dva soutoky od sebe dělí asi sto metrů. Ale je fakt, že při šikovném úhlu pohledu z výšky to skoro splývá.

Horní hrad je dobře vidět od Luitpoldova mostu (německy Luitpold Brücke). Základ hradu pochází z roku 1219, tehdy byl součástí městského opevnění. V dalších staletích byl postupně rozšiřován, takže tu najdeme prvky gotické i renesanční. Dnes je tu muzeum, hvězdárna, letní kino a divadlo, a celkem přirozeně je Horní hrad místem poskytujícím působivý výhled na Pasov. A vrátím se ještě pár slovy k mostu. Typově jde o most visutý, zvláštní však tím, že jeho lana jsou na severní straně ukotvena přímo do skály pod Horním hradem.

Tři řeky nejsou jen dobrým reklamním lákadlem. Čas od času přinášejí též záplavy. Ty nejvyšší z nich jsou zaznamenány na věži Staré radnice (německy Altes Rathaus). Jak je vidět, povodně jsou věčné téma Pasova. Největší postihla město v roce 1501, druhá nejvyšší čára pochází z roku 2013. Malá tabulka skoro na nároží věže připomíná, že dnešní Radniční náměstí (německy Rathausplatz) bylo od roku 1000 do roku 1842 rybím trhem.

Stará radnice, postavená v benátském stylu, slouží dnes částečně jako výstavní síň, částečně jako turistické informační centrum. Jejím prostřednictvím se konečně dostáváme k dalšímu pasovskému rysu.

Pasov je totiž nejsevernějším městem s výraznými prvky italské architektury. Jejím středobodem je Chrám sv. Štěpána (německy Dom St. Stephan). Někdy je i v češtině označován jako dóm, někdy jako katedrála. Tenhle svatý Štěpán nemá nic společného s maďarským králem. Jde o prý prvního křesťanského mučedníka, pro svou víru byl ukamenován. Pro způsob své smrti se stal patronem kameníků a vůbec všech, kdo s kamenem pracují. Jeho svátek se slaví 26. prosince.

Chrám stojí na nejvyšším místě Starého Města, blíže k Innskému nábřeží, takže se k němu musím proplést úzkými uličkami. A snad i ty trochu připomínají města na pobřeží.

Kostel stál na tomto místě odpradávna, doložen je už v roce 450, takže sice možná těsně, ale přece jen pamatuje časy Římské říše. Byl nahrazen románskou stavbou, jež později prošla pozdně gotickou úpravou, ale v roce 1662 padla spolu s většinou města za oběť požáru. K obnově byl přizván italský architekt Carlo Lurago, známý i u nás (je mimo jiné autorem budovy Klementina v Praze nebo příbramského poutního kostela na Svaté Hoře).

Mezi lety 1668-1693 tak získal pasovský chrám svou dnešní podobu. Jedno z vrcholných děl italského stavitelství je zároveň největším barokním prostorem na sever od Alp.

Varhany, označované dlouho (a jak se ukázalo, tak mylně) za největší na světě, jsou právě v rekonstrukci. Sestrojeny byly v roce 1928 a obsahují údajně 17.974 píšťal. Jsou už čtvrtým nástrojem od Luragovy rekonstrukce katedrály. Všechny jeho předchůdce stihl navlas stejný osud: kvůli zanedbané údržbě musely být varhany nahrazeny novými. Dnešním renovátorům tak momentálně prázdný prostor v západní galerii chrámu rádi promineme.

Celková vnější délka dómu je 102 metrů. Uvnitř se jedná o trojlodní katedrálu s bohatou barokní výzdobou, jež je dílem italských sochařů a malířů. Dala by se zmínit pozlacená dřevěná kazatelna z 20. let 18. století, jež je dílem vídeňského řezbáře, a našla by se spousta dalších témat. Co je ale v tuhle chvíli též podstatné: uvnitř chrámu neprší.

Původní plán byl zajít do restaurace v sousedství na kávu. Když ale zjišťuji, že stejných 7,50 stojí kapučíno i gulášová polévka, rychle měním plány. A volba to byla dobrá.

I ta spleť úzkých uliček dává Starému Městu italský ráz, a byť jsou snad některé trochu širší, ta nálada tu zkrátka občas vidět je. To už jsem na cestě zpátky k autu, je čtvrt na čtyři a je čas vyrazit dál.

Z Pasova mi do cíle dnešní cesty zbývají čtyři nebo pět hodin cesty, aspoň podle všech možných technických prostředků, které pomáhají odhadovat potřebnou dobu jízdy. Jenže to je teorie, ke které jako první něco málo přidá souvislá kolona na výjezdu z města.

K nedaleké hranici s Rakouskem mířím po dálnici A3. Jasně, i v Pasově chvílemi sprchlo, ale proti tomu, co přijde tady, byl vše jen slabý odvar. Patřím mezi ty, co raději trochu přibrzdí, protože stěrače chvíli nestíhají. Hraniční řeku Inn přejedu tímto velmi pomalým způsobem přesně ve čtyři.

Trvá jen několik málo minut, než dojedu k místu, kde se dá koupit rakouská dálniční známka. Ve svých rozmarech počasí je duben natolik milosrdný, že déšť prakticky ustane. Aspoň něco.

Pak už mě čekají jen dlouhé kilometry, moc nechybí do čtyř stovek. Ještě zavolám do ubytování a příjezd odhaduji mezi devátou a desátou hodinou. Cestu přeruším jen pauzou, konečně kávovou. Po třech a půl hodinách jízdy si ji snad i zasloužím.

Další odměnou na cestě jsou alpské pohledy sice očekávané, ale pro mě pořád ještě neokoukané. Navíc snad konečně přestalo pršet, což beru i jako příslib do dalších dnů.

Tunel Karavanky projíždím už za tmy. Lidská obsluha má pro dnešek už nejspíš volno, takže požadovaných 8 eur a 20 centů je teď večer třeba zaplatit pomocí samoobslužného automatu.

Vynucená zastávka na zakoupení slovinské známky přijde před devátou,...

... načež celkem v pohodě stíhám dojet do cíle v dohodnutém limitu. V penziónu Pri planinskem orlu ve vsi na okraji občiny Kamnik na mě samozřejmě čekají. Podle počtu zaparkovaných aut soudím, že budu asi jediným hostem. Snídani si oproti zvyklostem domluvím na čas trochu pozdější, takže zítřek odstartuji až v devět.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.