Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

4. kapitola: Porno a opatství (20. dubna 2024)

Kolem deváté hodiny a za docela slunečného počasí se vydávám do obce ležící asi 40 kilometrů od Büku, těsně u hranic s Rakouskem. Je to jedna z těch, jež byly po Trianonu původně přiřknuty Rakousku, ale následným referendem se vrátily zpět do mateřské země.

Ta obec se jmenuje opravdu zvláštně. Název Pornóapáti sice vznikl náhodou, ale poutá pozornost celkem logicky a víceméně nutně. Jeho základem bylo nejspíše vlastní jméno, možná i slovanského původu. Přesně se prý neví, ale mohlo znít třeba Pernova. Odpovídá tomu i německý název Pernau, doložený už v první polovině 13. století.

Maďarština jméno trochu zkomolila, přičemž uplatnila jedno svoje obecné pravidlo, totiž že ó na konci slova je vždy dlouhé. Stalo se tak v době, kdy výraz „pornó“ ještě nebyl tak profláklý v takovém významu jako dnes. S odkazem na někdejší opatství přidali zdejší radní v roce 1899 druhou část názvu, čímž tedy věci moc nepomohli. Slova „porno“ a „opatský“ vytvořila spojení opravdu pikantní. Německy hovořící menšina si však dodnes vystačí s původní kratší variantou.

Místní obyvatelé o zvláštnosti názvu své obce samozřejmě vědí, a s klidem ji nechávají zařazenou někde k rakouskému Fuckingu, v současnosti ovšem již přejmenovanému (sice se to četlo [fuking], ovšem grafická podoba byla zcela explicitní). Nebo vedle další maďarské obce zvané Bugyi ([buďi]), což je takový hezký maďarský zkrácený výraz pro kalhotky. Návštěvníci Pornóapáti si místní ceduli vyfotí, ale nekradou ji tak jako kdysi v Rakousku, a tak se o změně názvu vůbec nikdy neuvažovalo. Prý to táhne turisty, i když vážně nevím. Nepotkal jsem jediného, možná i proto, že kromě toho názvu je toho v Pornóapáti opravdu dost málo. A nějaká péče o případné návštěvníky? Dohromady jedno velké nic, v podstatě tu není za co utratit.

Místo na zaparkování nacházím na druhé straně obce, kousek od řeky Pinka, která protéká okrajem Pornóapáti. Kousek za ní je už Rakousko, ale tam se na první pokus nedostanu.

Malá vodní elektrárna sice má můstek, ale před ním je plot a cedule s přísným zákazem vstupu. Takže ujdu necelé dvě stovky metrů tam a stejný počet zpátky.

Vydávám se do centra, kde je jedinou výraznou stavbou Kostel sv. Markéty (maďarsky Szent Margit templom). Zavřený, samozřejmě.

Před kostelem stojící Sloup Nejsvětější trojice je zároveň vzpomínkou na Maďary, kteří odešli za prací do Ameriky. Prakticky naproti němu stojí památník připomínající vlastenectví obyvatel obce, která se v roce 1923 po plebiscitu vrátila do mateřské země. Nic na tom nemění fakt, že většina obyvatel tehdy byla německy hovořící.

Zbývá vyřešit otázku, proč název obce odkazuje na opatství. K tomu je potřeba nejprve po mostě konečně přejít řeku,...

... a po pár stech metrech, vlastně už za obcí, se podívat vpravo. Zřícenina cisterciáckého kláštera je ze silnice dobře vidět, a tenhle pohled mi víceméně musí stačit. Ke zbytkům stavby, jež pamatují založení obce zřejmě počátkem 13. století, se nejde ani přiblížit.

Klášter mniši opustili v polovině 18. století, důvod není příliš jasný. Sousední kostel byl záhy vyrabován, definitivně zbořen byl v roce 1799. Budova kláštera sice vydržela déle, ale léta se na ní podepsala také. A podepisují se čím dál víc, za poslední léta se ve zřícenině usadilo tolik vegetace, že bez zásahu zvenčí bude její totální zkáza otázkou několika roků.

Za klášterem asi 300 metrů po silnici je státní hranice. Tak tedy přece jen dojdu do Rakouska, už jaksi z principu.

Dojdu, sednu si na jeden z kamenů u silnice,...

... a vtom ke mně přijde hraniční kontrola. Chlapci celou dobu sedí v autě a patrně nemají do čeho píchnout, což docela chápu, neboť auto kolem mě neprojelo jediné. A tak jsem se jim asi hodil, alespoň mohou vykázat činnost. Vše proběhlo zcela korektně. Povolili mi setrvat v Rakousku, odkud jsem se po pár metrech a několika minutách zase vrátil zpět.

Není to jediný dnešní kontakt s rakouskou půdou. Znovu se na ní ocitnu krátce po odjezdu z Pornóapáti. Do vesnice Szentpéterfa se totiž dá dojet dvěma způsoby. Cesta výhradně po Maďarsku je dlouhá 24 kilometrů, zkratka přes Rakousko pouhých sedm. Volba je tedy jasná.

Byť mi Rakousko opět poslouží pouze jako tranzitní země, v obci Bildein se aspoň zastavím. Zaujme mě drobná stavba u hřbitova, zpočátku ji pokládám za kostel v moderním architektonickém střihu. Na mapě ovšem nic takového nenacházím, a až podrobnějším pátráním odhalím fakt, že jde o hřbitovní domek sloužící k mnohem prozaičtějším účelům. Mimo jiné jsou v něm toalety.

Ve vesnici Bildein (maďarsky Beled) neproběhl po Trianonu žádný plebiscit, a tak na rozdíl od svých sousedů zůstala v Rakousku. Tehdy tu žilo přes osm stovek obyvatel, dnes jich je s bídou tři sta padesát. K maďarské národnosti se jich hlásí asi patnáct.

Krátce poté jsem zase v Maďarsku. Ani na jednom z přechodů nikdo nehlídkuje, což je poslední léta v Rakousku neobvyklé.

Széntpeterfa zaujme na první pohled sotva čím, ale dvě věci obci upřít nejdou. Jednak se prý zasloužila o konání plebiscitů zde i v obcích okolních, za což jí náleží titul Communitas fidelissima, tedy Obec nejvěrnější. Je tu jistá analogie s titulem, jímž se pyšní Šoproň. Tuhle výsadu obci někdy po roce 2000 znovu potvrdil i maďarský parlament. Szentpéterfa je také obcí s největším podílem chorvatského obyvatelstva. Z tisícovky obyvatel je Chorvatů více než osm set. Ve svém jazyce obec nazývají Petrovo Selo.

Zdejší Kaple sv. Štěpána (maďarsky Szent István kápolna, chorvatsky Kapela svetog Stepanja) velikostí spíš připomíná kostel, ale opravdu je to kaple. A ač jde o světce ryze maďarského, setkáte se tu s oběma jazyky.

Kaple byla postavena v roce 1863, ovšem její výzdoba a vůbec veškeré vybavení jsou poměrně nové. Malby na stěnách byly dokončeny v roce 1987, varhany jsou v kapli od roku 2004.

V Jáku jsem byl před necelými dvěma roky, tehdy procházel tamní opatský kostel rekonstrukcí. Ze silnice vidím, že lešení zmizelo, a tak je tahle zastávka prakticky povinná.

Vstupní brána se sochami Krista a dvanácti apoštolů je považována za největší poklad maďarské románské architektury. Původní jsou jen horní tři sochy, zbytek padl za oběť turecké okupaci a byl postupně nahrazen kopiemi.

Konečně také vidím Kapli sv. Jakuba (maďarsky Szent Jakab kápolna), stojící přibližně naproti vstupnímu portálu. Drobná stavba z 15. století byla před dvěma lety pod lešením ukryta zcela.

Za vstup do kostela se vybírá 1000 forintů. Teď kolem jedné hodiny odpoledne si výběrčí asi zrovna dali pauzu, a tak není komu toto symbolické vstupné odevzdat. Dal bych ho i za stejně symbolickou návštěvu interiéru, při níž rád seznávám, že sloupoví zůstalo přesně tak, jak jsem si přál.

Poznávací část dnešního dne je za mnou, počítám k ní i tuhle neplánovanou zastávku v Jáku. Příští dvě hodiny má poprchávat, už to trochu začalo cestou sem. Podstatný díl toho času strávím v autě, a zbytek už v Sárváru nějak zvládnu. Třeba u pozdního oběda, na který je kolem třetí ten nejvyšší čas.

Předpověď se trefila, přeháňky smyjí z oblohy všechny šmouhy, a v čisté modři vyleze teplota na 15°C. Tento stav vydrží jen hodinu či dvě, ale aspoň něco.

Pršet už ale nezačne. Do Büku dojíždím se západem slunce, to znamená kolem půl osmé.

Moje objednávka u Fehérló je dnes bohatší, díky pozdnímu obědu v Sárváru mi bohatě stačí malá porce. Byť je tu lidí podstatně méně než včera, mířím ke stejnému stolu v rohu.

Jsem v Büku opět jen krátce, takže víno je prakticky povinnost. Když něco před devátou zaplatím, mám co se týká programu téhle cesty v podstatě hotovo. Zbývá už jen dojet domů.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.