Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.
3. kapitola: Kamnik (19. dubna 2024)
Jednu jistotu má tahle cesta: pokud ji dovedu alespoň do poloviny, vrátím se z ní o rok starší. Dnešní ráno to ale nijak zvlášť neřeším, koneckonců mám svůj program.
Penzión Pri planinskem orlu to u mě vyhrál na celé čáře. Rezervace proběhla prostřednictvím několika zpráv, a i když o mně v životě neslyšeli, nechtěli ode mě vůbec žádnou zálohu. Deklarovaná cena byla 50 eur za noc plus 5 eur za snídani. Za tu cenu to bylo ubytování opravdu luxusní. Čisto, klid, bohaté snídaně jsem už zmínil, a dnes ji opravdu ocením, přece jen mi za odpoledne, večer a noc trochu vyhládlo. Poslední překvapení na mě čeká při placení, požadovaný obnos 70 eur mi nějak nevychází. Ale paní domu na něm trvá. Dám jí osmdesát a pořád mám pocit, že jsem hodně ušetřil.
Podvečerní odpočinek a běžný noční režim mě zregenerovaly natolik, že svoje včerejší plány na relaxační dnešek přece jen přehodnotím. Kamnik je navíc po ruce, a to nejen vzdáleností. Vždyť i Stahovica a Velika Planina patří ke stejnojmenné občině.
Samotné město, ve kterém žije přes 12.000 lidí, je velmi staré. Za první písemnou zmínku byl dlouho považován zápis z roku 1229, kdy byl Kamnik důležitým místem na obchodní stezce z Ljubljany do Celje. Docela nedávno byl ale název Kamnik objeven na nějaké listině z 11. století, a podle všeho by se mělo jednat o stejné místo.
Placených parkovišť je v Kamniku několik, ale mám štěstí a nacházím jedno zdarma. Kousek od něj teče Kamniška Bistrica, podél které musím ujít asi půl kilometru k Železnému mostu.
Nevím, podle čeho dostal Železni most svoje jméno – je to normální silniční most, na kterém jsou železné akorát tak sloupy osvětlení a zábradlí, ale budiž. Těsně za ním (to z mého pohledu, z pohledu směru toku je to samozřejmě před mostem) je soutok řek Kamniška Bistrica (na fotce vlevo) a Nevljica.
Přejdu po mostě a dostávám se na autobusové nádraží, ale to mohu přejít celkem bez povšimnutí. Mnohem více totiž zaujme před ním stojící socha mamuta v životní velikosti. Pozorný čtenář ji už mohl na jedné z předchozích fotek zaregistrovat. Kousek odtud ve vsi Nevlje vykopali v roce 1938 mamutí kostru, což na tomto místě připomíná mamut kompletní. Čistě jako vedlejší produkt pak přichází zjištění, odkud vzala název Nevljica.
Na dohled odtud je Kaple sv. Eligia (slovinsky Kapela sv. Eligija), ale tu v podstatě minu. Hledám centrum města, tedy Hlavní náměstí (slovinsky Glavni trg), kde je většina toho, co je v Kamniku důležité, no a to ostatní je v jeho těsné blízkosti.
Na jeho začátku je to třeba budova zdejšího soudu...
... a ob jeden dům radnice a sídlo občiny, ale to jsou věci důležité spíš pro chod města než pro oko turisty (ten může být rád, když hlavně tu první nepotřebuje). Hlavní náměstí je v těchto místech spíše úzkou ulicí, v níž se budovy jako celek fotí vždycky špatně.
Jako první z objektů ryze turistických spatřím Malý hrad (slovinsky Mali grad), jednu z kamnických zřícenin. Původ hradu kladou historici někam na přelom 11. a 12. století. Nejzachovalejší částí je románská kaple, opatřená novodobou střechou. Už zmiňovaná Kaple sv. Eligia, jež odtud není vidět, vlastně stojí mezi zbytky zdí, a ač se to na první pohled nezdá, je stará prakticky jako hrad sám.
Ranní mráz se proměnil v teploty zatím někde pod desítkou. V lednu jsem tohle bral všemi deseti, na jaro to tedy moc není, ale ve srovnání se včerejškem beru téměř cokoliv. Navíc když zrovna vyjde slunce z mraků, snaží se i hřát, a tak ještě než projdu kolem Malého hradu, zastavím se ve venkovní kavárně.
Kavárny jsou na Hlavním náměstí dvě, výběr mám však jednoduchý. Ta druhá, co do vzhledu podstatně honosnější, má totiž zavřeno.
Mohlo by se teď zdát, že podléhám reklamě, ale voda Radenska je ve Slovinsku k dostání prakticky všude. Jméno dostala podle občiny Radenci, jejíž sídlo je mi samozřejmě povědomé, neboť tamní lázně už nějaký čas patří na seznam navštívených míst.
Trochu stranou od centra, asi tři stovky metrů od Hlavního náměstí, stojí Kostel Neposkvrněného početí (slovinsky Cerkva Brezmadežnega spočetja). Postaven byl v roce 1734 na místě svého gotického předchůdce. Prakticky ze všech stran je obklopen domy, takže s nalezením vhodného úhlu pohledu bude zase trochu potíž.
Někteří prostě věří v zázrak, a tak mu zasvětí i svatostánek. Jednolodní kostel s oddělenou zvonicí je asi nejvýznamnější kamnickou památkou, ale věřící i nevěřící mají v tuhle chvíli smůlu. Dovnitř se nedostanou. Bohatou barokní výzdobu, dílo převážně domácích umělců, tak vidím jen přes sklo ve dveřích, tentokrát navíc dost nešikovně umístěné.
Pojmenování druhé kamnické zříceniny kupodivu nekoresponduje s Malým hradem, vžil se pro ni název Starý hrad (slovinsky Stari grad). Stojí na kopci asi 250 metrů nad Kamnikem a snad ještě méně vzdušnou čarou od centra, a dá se k němu dojet po silnici. Široký oblouk s mnoha zákrutami měří asi pět kilometrů.
Paradoxně je první písemná zmínka o Starém hradu o pár let mladší než je tomu v případě Malého hradu, ale předpokládá se, že je přece jen starší. Jeho původním účelem byla samozřejmě obrana, k tomu ho předurčovala už jeho poloha na vysoké skále.
Jeho historie v podstatě skončila zemětřesením v roce 1511. Od té doby je opuštěný a chátrá. Zkázu už tak těžce poničeného hradu dokončil o několik let později požár po zásahu bleskem.
Dodnes se částečně zachovaly jižní zdi hradu,...
... na hlavní plošině lze rozpoznat obrysy obdélníkové hlavní věže. To je to místo, kde stojí stožáry s vlajkami. Je z něj vidět leccos, jen samotný Kamnik ne. Patrně by v tom mohla výrazně pomoci vyhlídková plošina, které si patrně všimnete už z města. Mohla by, jenže pro její neuspokojivý stav je na ni zákaz vstupu.
Zbývají tedy jiné cíle. Mezi nimi nelze nezmínit Triglav, vzdálený odtud něco málo přes šedesát kilometrů. Trochu ho skrývají mraky, ale vidět je.
Během dopoledne, kdy se přes mraky občas draly sluneční paprsky, jsem i párkrát zalitoval, že výlet na Velkou planinu připadl na včerejšek, kdy podmínky rozhodně nebyly ideální. Pohled ze Starého hradu ovšem tyhle myšlenky zažene. Jakkoli je v Kamniku i tady na hradě docela příjemně, mlha je nad Velkou planinou vidět i dnes, a podle všech aktuálních informací je tam podobně mizerné počasí jako včera.
Od Starého hradu jedu rovnou do Snoviku, další vsi náležející k občině Kamnik. Více než vesnice o šesti desítkách obyvatel mě zajímají zdejší lázně, oficiálně nazývané Terme Snovik, ale často se o nich mluví též jako o lázních kamnických. Jsem tu v jednu, prodávají i čtyřhodinovou vstupenku za 13,50. Asi nebudu mít dostatek času ji plně využít, ale pořád to vyjde lépe než vstupné celodenní.
Snovické lázně provozují momentálně jen vnitřní bazén, na zbytek je stále ještě chladno. Mně to na těch pár hodin víceméně stačí. Je to taková relaxační přestávka během přesunu, na kterou jsem si poslední dobou zvykl, když jsem předtím shledal, že to vůbec není špatný nápad.
Přístup je možný i na sluneční terasu. Venku je 13 stupňů, v poloslunečném počasí to zkusím, ale vydržím jen chvíli.
Lépe se mi daří v místní restauraci, docela příjemném zařízení s poměrně bohatým výběrem.
Jsou dvě hodiny, na oběd v podstatě nejvyšší čas. Dám si malý (fakt je to jen ten malý) salát Caesar za velmi milých 7,40 (kdybyste chtěli vědět, tak slovinsky se řekne jistě celkem srozumitelně Cezarjeva solata)...
... a „termalni napitok“, pod kterýmžto nic moc neříkajícím názvem se ukrývá jahodový džus. U něj volím větší variantu především z toho důvodu, že rozdíl v ceně mezi čtvrtlitrem a půllitrem činí pár desetníků.
Během odpoledne se docela vyjasnilo, teploměr se vyšplhal ještě o nějaký ten stupínek výš, takže to byl nakonec docela příjemný den. Odjíždím ve tři čtvrtě na čtyři.
Slovinsko a Maďarsko spolu samozřejmě sousedí, po čase ale vyzkouším cestu přes Rakousko: z Mariboru na Graz a pak po dálnici A2 směrem na Vídeň. Na kilometry je to o něco dále, ale jak se ukáže, asi to není tak špatná varianta.
V půl šesté mě trochu zdrží hraniční kontrola, rakouská policie je dnes opravdu důkladná. Žádné automatické mávnutí jako obvykle, abych jel. Kouknou do auta a dokonce i zkontrolují pas.
V Rakousku strávím pouze hodinu a půl. Z dálnice sjíždím na 111. kilometru a mířím na Oberwart a poté na Szombathely.
Na dojezd do Büku potřebuji už jen něco málo přes půl hodiny, takže ho zvládnu sice těsně, ale ještě za světla.
Padá už tma, když se kolem osmé vydám k Fehérló. Dnes je tu neuvěřitelně narváno. Jediný stůl je volný, jak připravený pro mě. Caesar je ještě znát, a tak si dávám jen gulášovku. I ta mi nakonec dá trochu práce.
Trvá to sotva hodinu, než se restaurace naopak téměř vylidní. Ten náhlý klid mě přemluví, abych ještě zůstal. Koneckonců i ty zápisky z dnešního dne se dělají lépe, když u nich nesedím jen tak nasucho.
———————————
Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.
