Zpráva o Velké cestě (7.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

7. kapitola: Lep pozdrav iz Slovenije (2. července 2017)

Bylo by skoro hříchem nezajít v Koperu na kávu do Lodžie. Činím tak hned po snídani, kterou opět pořídím za velmi příjemnou cenu na Titově náměstí.

Káva v Lodžii sice stojí několikrát více než snídaně samotná, ale dopřeji si pocit toho lehkého přepychu. Zvlášť když je odtud zajímavý výhled na Prétorský palác.

Vlevo od něj můžete vidět část třetí dominanty Titova náměstí, kterou jsem vám dosud tak trochu tajil. Je jí věž Katedrály Nanebevzetí Panny Marie (slovinsky Stolnica Marijinega vnebovzetja, italsky v souladu s křesťanskou terminologií nazývaná Cattedrale dell'Assunta), na kterou mám ze svého místa pohled snad ještě zajímavější.

Od Lodžie k mořskému pobřeží procházím Kidričovou ulicí (slovinsky Kidričeva ulica) kolem Paláce Belgramoni-Tacco. Budova pochází ze 17. století a je zástupcem barokní měšťanské architektury. 

Dnes v něm sídlí muzeum se sbírkami ze všech možných epoch bohaté historie nejen Koperu či slovinské části istrijského pobřeží, exponáty pocházejí i z jiných částí Slovinska. Keramická nádoba – dnes tak trochu puzzle – pochází ze starší doby železné a nalezena byla v blízkém Škocjanu, známém svými krasovými jeskyněmi.

Úvod do všeho mi obstarává pokladní nebo průvodce – vlastně nevím přesně, neboť za mé přítomnosti zastal postupně obě funkce. Vítám to, zvláště když mluvené slovinštině kupodivu rozumím celkem dobře. Navíc jsem za těch pár dní leccos pochytil, a i když to do případné příští návštěvy zase nejspíš pozapomenu, jsem schopný občas prohodit alespoň několik málo slov, i když do toho nepochybně pořád míchám i slova z chorvatštiny. Jedním z důvodů, proč jsem na chvíli získal osobního průvodce, je patrně i skutečnost, že jsem toho času jediný návštěvník muzea.

Místy se tu snoubí staré s novým. Zachované části římského nápisu například vtipně doplňuje zcela soudobý hasicí přístroj (na fotce viditelný vlevo dole). 

Éru Římské říše tu však představují především sloupy. V počtu spíše symbolickém je najdete už ve vstupní hale muzea, mnohem více nabízí lapidárium v zahradě paláce.

K vidění je tu samosebou mnoho dalšího, vše doprovázeno podrobným psaným výkladem ve slovinštině, italštině a angličtině. Muzeum není nijak obrovské, koneckonců jsme přece jen ve Slovinsku, ale za těch pět eur vstupného se návštěvníkovi dostane slušná porce nenásilného vzdělání.

Zcela samostatnou část expozice tvoří sbírka všeho možného z jugoslávského období Koperu, potažmo celého Slovinska. K vidění je například jistě působivá mozaika z roku 1956, o jejíž symbolice jsem mezjistil nic, neboť průvodce se mezitím vzdálil.

A na samý závěr tohoto zcela nereprezentativního výběru exponátů jsem vybral socrealistický obrázek s dobrou radou nejen pro zdravotní sestřičky: umyj si ruce před každou prací.

Ne každý obětuje část horkého dne návštěvě muzea, ostatně počet návštěvníků se až do mého odchodu nezměnil. I já však již spěchám na pláž. Po prvním osvěžení usedám do kavárny s cukrárnou a dávám si kávu, Cedevitu a palačinku. Slečna má podnik plný lidí, a tak mi pár kostek nebo spíš kuliček ledu nese asi až na třetí pokus, ale vše řeší omluvným úsměvem. Já si zatím užívám pohledu, při kterém by se chtělo zvolat spolu s Homolkovými: “to jsou panorámata!“

Povedl se ale i pohled na nákladní loď, odplouvající právě z koperského přístavu.

Pozorný čtenář si povšimne lehce zamračené oblohy. I vítr byl chvíli silný a moře neklidné. Celé to dopadlo tak, že spadly tři kapky a bylo zase slunečno. To pak vydrželo po zbytek dne.

Na večeři odcházím do jedné z restaurací vedle promenády a dávám si čevapčiči. To není překlep, tady i v Chorvatsku to píšou takhle (Chorvati tedy přesně čevapčići). Kde jsme my tam vzali to -b-, těžko říct.

Dávám si na spaní ještě víno, zítra mě čeká přesun do Maďarska. V podstatě na rozloučenou s Koperem si fotím ještě něco jako poslední západ slunce a také Hotel Koper za soumraku. Sám nevím, zda se mi víc líbí obraz slunce mizejícího v lehkém oparu nad hladinou moře, nebo obrázek hotelu, zrcadlící se v klidné hladině mariny.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.