Zpráva o Velké cestě (6.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

6. kapitola: Mare Adriatico Italiano (1. července 2017)

Mám vždy trochu problém najít na tom rozlehlém parkovišti auto. Žádné rezervované místo tady nemáte, při každém příjezdu to postavíte, kam se dá, což především znamená pokaždé jinam. V pozdním sobotním odpoledni je však parkoviště kupodivu poloprázdné, což trochu překvapí i vzhledem k již zmíněné okolnosti, že o víkendu se zde parkuje zadarmo.

Tentokrát volím opačný směr, tedy do Itálie. Volím cestu téměř kopírující pobřeží a stavím těsně před hranicí. Když říkám těsně, myslím tím asi 10 metrů – na parkovišti, které dříve asi patřilo k budově celnice. Pěšky se vydávám se směrem k moři. Takto vypadají poslední metry slovinského pobřeží. 

Itálie začíná hned za tím chlápkem, co se tam rozvaluje.

Hraniční kámen u silnice, který vám nabídnu v lehkém detailu, dokazuje, že už opravdu stojím na italské půdě. 

Po chvíli sedám do auta a pokračuji dál. Mým záměrem je pochopitelně někde zastavit a vyzkoušet italské moře. Mezi pobřežím a silnicí vidím mnoho upravených míst, kterým se snad dá při troše dobré vůle říkat pláž, prostě je to takový úzký, částečně kamínkový a částečně vybetonovaný pruh. Jenže je tu problém. Všechna parkoviště jsou beznadějně narvaná. Ani nemusím řešit, jestli to risknu a postavím auto na chvíli do nějakého zákazu stání. I tam je totiž plno všude, kde to fyzicky je jen trochu možné. Zřejmě jediné, co Italové respektují, je výjezd ze vrat. 

Když jsem neuspěl na parkovištích divokých, zkouším štěstí na prvním placeném, které cestou potkám. Jenže plno je i tady, a obsluha mě nekompromisně posílá zpět. Obracím ještě před závorou a narážím na směrovku k hlídanému parkovišti u mariny v obci Muggia, pod směrovkou je navíc tabulka s nápisem LIBERO a u ní svítí optimistická číslovka 18. Ruch na parkovišti je však trochu jiný, než bych čekal, a také registrační značky na autech prozrazují pestřejší mezinárodní složení než několik zbloudilých Slovinců zpoza hranice a zbytek domácí Italové. Všimnu si skupinek lidí přenášejících lodě, když tu ke mně přistoupí hlídač. Stahuji okénko, na jeho otázku „regata?“ odpovídám bez zaváhání „sì!“ a pronikám na parkoviště.

Je i tak dost zaplněné, a u prvního z těch osmnácti volných míst mám trochu obavu, abych při couvání neskočil z výšky dvou metrů do moře. Nicméně další, nalezené takřka ve stínu popelnic, je už plně vyhovující.

K nejbližší pláži je to asi 10 minut chůze. Po drobné lži se tedy poprvé v životě koupu v moři v Itálii. Ale ve srovnání s kraji jen o málo jižněji mi tu připadá asi tak stokrát víc lidí, k tomu kravál a značný nepořádek. Kdyby to nebylo nevhodné, použil bych slovo bordel. I ten vstup do vody vymysleli v Koperu prostě lépe. Ale není si nač stěžovat, nakonec je to jen zastávka na další cestě. Vyfotím si aspoň terstský přístav – pravda, z uctivé dálky – a vydám se zpátky na parkoviště.

Hlídač na mě kouká trochu divně. Asi se mu zdá, že odjíždím příliš brzy, vždyť regata ještě nezačala. Musím, zapomněl jsem si totiž loď. To parkoviště mě nakonec přišlo na 1 a půl eura.

Pokračuji do zmíněného Terstu, italsky nazývaného Trieste, slovinsky Trst. Kdysi to byl rakousko-uherský přístav, pak se chvíli dohadovali, čí vlastně bude. A když po druhé světové válce hrozilo, že připadne Jugoslávii a tím pádem východnímu bloku, udělalo mezinárodní společenství z něj a okolí samostatný městský stát, který v roce 1954 zase zrušilo a Terst přikleplo spolu s úzkým výběžkem území Italům. Zbytek toho městského státu připadl Jugoslávii. O tenhle kus země se po jejím rozpadu podělilo Slovinsko a Chorvatsko. No, podělilo... vlastně se tak trochu hádají dodnes. Jednak o pár domů, především pak o teritoriální vody.

Parkování ve dvousettisícovém městě taky není žádná sranda, všechna placená i neplacená parkovací místa jsou obsazena, ale jak tak popojíždím městem, nalézám nové podzemní garáže. U nápisu LIBERO tentokrát svítí číslo 4, ale volné místo kupodivu najdu poměrně rychle.

Jestli máte trochu představu o tom, jak vypadají točité schody, tak nějak podobně vypadá přejezd mezi jednotlivými patry parkoviště. Vjezd a výjezd (a také jeden z východů) ústí do Via Teatro Romano, tedy Ulice Římského divadla. Na ulici se skutečně nachází snad nejmenší římský amfiteátr, dokonce přemýšlím o adekvátnosti tohoto označení.

Centrem Terstu je Piazza Unita d'Italia, česky Náměstí Italské jednoty. Místní Slovinci však název Trg zedinjenija Italije dodnes moc nepřijali a říkají mu spíš Veliki trg, tedy Velké náměstí. To je označení přinejmenším pravdivé. Údajně se jedná o největší náměstí ležící na mořském pobřeží.

Kromě celkového pohledu nabízím v detailu budovu prefektury...

... a radnici, jejíž historii poznamenal v roce 1938 Mussolini, když z jejího balkónu vyhlásil protižidovské zákony. 

Tak trochu skryta ve stínu je vidět i Fontána čtyř kontinentů (italsky Fontana dei Quattro Continenti), pocházející z poloviny 18. století. Při zmíněné návštěvě Mussoliniho musela být odstraněna, snad aby Duce získal více prostoru pro nadšené davy. V roce 1970 byla fontána na náměstí vrácena, ovšem na trochu jiné místo, než na jakém původně stála. Vše bylo dáno do pořádku až na přelomu tisíciletí, kdy náměstí prošlo celkovou rekonstrukcí.

Současné divadelnictví v Terstu reprezentuje Divadlo Giuseppe Verdiho. Má opravdu exkluzivní adresu: Náměstí Giuseppe Verdiho 1. Horní část budovy je bohužel právě pod lešením.

V přilehlé uličce jsem si objednal jen plechovku s Coca Colou. Zbytek dával majitel na stolky jen tak. Zdlábl jsem to skoro všechno. Nedalo mi to a přidal jsem pěkných pár drobných, s čímž majitel zřejmě vůbec nepočítal. Může se stát, že se už v životě neuvidíme, ale loučil se se mnou jako s pravidelným a váženým hostem svého spíše venkovního a sezónního bufetu.

Prošel jsem znovu Náměstím italské jednoty, v jehož jihozápadním rohu je lékárna s ukazatelem teploty. Fotku jsem pořídil okolo půl deváté večer.

Po ulici Via Teatro Romano jsem prošel kolem Mariina kostela. Schody k němu už se pomalu ztrácí ve večerním soumraku.

Stíhám udělat fotku při jedné z četných zastávek na semaforu. V pravé části snímku je vidět budova terstského mořského akvária. To nejhorší z cesty, tedy prokličkování na hlavní silnici vedoucí podél pobřeží, mám v tu chvíli za sebou. 

Zbývá jen najet na dálnici, jejíž úsek k hranici se Slovinskem je zdarma, a která pokračuje plynule i za hranicí. Po těchto dvou autostrádách dojedete do Koperu za nějakou čtvrthodinu. Cestou z parkoviště se stavím na trochu vína a před desátou hodinou večerní procházím okolo koperské mariny k hotelu.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.