S virem v zádech II. (3.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

3. kapitola: Hrad Szigliget a promenáda v Balatonfüredu (25. srpna 2020)

K snídani jdu dnes o tu malou chvíli později, a vyplatí se to. Alespoň nečekám. Každý si sám nabere, co mu libo. Švédský stůl, chtělo by se říct, ale rozměrem jde spíš o stolek, i výběr samotný je trochu omezený. O hladu snad ale nezůstane nikdo.

Obloha je dnes jasně modrá, a tak vyrážím, ještě než bude největší horko.

K hradu Szigliget ([sig-]) je to od Vonyarcvashegy jen kousek. Autem jste tam do půl hodiny, přičemž stihnete najít i místo k zaparkování.

Pak je třeba absolvovat menší výšlap. Hrad je na takovém zvláštním kopci, původně šlo vlastně o sopku. Vrcholová část kráteru zmizela při dávné erupci, jež na severní straně ubrala poněkud více než na jižní. Tím vznikla pod vrcholem plošina, na které dnes stojí spodní část hradu. Minout jej dost dobře nejde, přesto je cesta k němu označena šipkami. 

Vlastně ještě než započnete výstup k hradu, minete Kostel jména Panny Marie (maďarsky Szűz Mária neve templom). Prostorové poměry jsou tu ovšem pro fotografa velmi neutěšené, dá se říci stísněné. Soudím tedy, že sdílnější bude fotka interiéru kostela, navzdory většinou panující praxi otevřeného.

Pak už se tedy konečně mohu vydat k hradu. Výstup už není nijak dlouhý, od kostela to může dělat nějakých 200 metrů, ale prudký rozhodně je.

U pokladny za bránou zkásnou dospělého o 1000 forintů. Brány jsou tu dvě těsně za sebou, z té druhé je velmi pěkný výhled na Balaton.

Ale to bych předbíhal, vysupěl jsem sotva do dolní části hradu. Taktika „než bude horko“ nevyšla, beru tedy zavděk občerstvením.

Hrad je výškově velmi členitý. Spodní severní část sloužila jako pevnost. Je odtud mimo jiné přístup na již zmíněnou druhou bránu s výhledem nejen na Balaton, ale též na část obce Szigliget.

Jednotlivé části jsou spojeny něčím mezi schody a žebříky,... 

... po kterých návštěvníci musí stoupat, pokud si chtějí prohlédnout i horní hrad s hradním palácem.

Nacházelo se tu vše, co bylo třeba: obytné místnosti,...

... kuchyň s pekárnou...

... i studna.

K ostraze hradu sloužily i tady věže, poskytující přehled jak o okolí hradu, tak o dění v něm samotném.

Na zbytcích té, jež nese jméno Královská (maďarsky Királytorony [kirájtoroň]), dnes vlaje maďarská vlajka.

Do stavu blízkého dnešnímu se hrad dostal na přelomu 17. a 18. století. Odolal sice nájezdům Turků, osudným se mu ale stal zásah blesku, který odnesla hlavně prachárna. V roce 1702 nařídil císař Leopold Habsburský hrad coby nepotřebný zbořit. Kameny si pak rozebírali místní obyvatelé.

Pokud bychom chtěli jmenovat významné body viditelné z hradu, mezi ty nejvýznamnější bude jistě patřit Badacsony ([badačoň]), vrch sopečného původu vysoký 437 metrů, převyšující tedy kopec s hradem o více než dvě stovky metrů.

Mimochodem, vrch Badacsony málem nepřežil. Na počátku 20. století se tu začal těžit čedič, v 50. letech tu pracovali hlavně političtí vězni. V 60. letech se podařilo díky úsilí ochránců přírody těžbu zastavit a vrch prohlásit přírodní rezervací. Přesto, že škody na návrší odvráceném od Balatonu jsou nenapravitelné, zůstalo zachováno unikátní přírodní prostředí. Svahy Badacsonye jsou totiž místy skoro kolmé, černý čedič přitahuje více slunečního záření, takže na jižním svahu najdeme rostliny typické spíše pro Středomoří.

Nabídnu ještě jeden pohled na Badacsony – takhle ho můžete vidět ze silnice číslo 71, vedoucí po celém severním břehu Balatonu. Tak tedy kousek popojeďme.

Mířím do Balatonfüredu, ale 10 kilometrů před ním ve vsi Balatonudvari mě upoutá směrovka k restauraci. Hlad je prostě silnější, navíc si říkám, že v nějaké menší vsi pořídím oběd pohodlněji než ve velkém městě. Takže odbočuji na vedlejší cestu, jež je sice kvality chvílemi pozoruhodné, ale po dvou nebo třech kilometrech přijíždím k restauraci Laci Pince Csárda, kterou si tímto dovoluji doporučit.

Opravdu té zastávky nelituji. Jídlo je skvělé, obsluha příjemná.

A když se vám poštěstí sedět na venkovní terase, máte navíc mezi slunečníky a zábradlím, obrostlým vinnou révou, k dobrému jídlu i pěkný výhled na Balaton. Jenom sem nejezděte ve středu, to mají zavřeno.

Do Balatonfüredu, největšího města na severním břehu Balatonu, dojíždím až před třetí hodinou. Centrum vynechám. Kolem Kossuthova pramene (maďarsky Lajos Kossuth forrás)...

... a nemocnice specializované na nemoci srdce, maďarsky zvané Állami szívkórház...

... dojdu až na Thákurovu promenádu (maďarsky Tagore sétány). Tomu odlišnému přepisu jména indického spisovatele a filozofa se netřeba divit. Každý jazyk s ním zkrátka naložil po svém.

Promenáda je příjemná, stromy poskytují stín, takže na mě ani za odpoledního vedra nepraží. To samé platí jistě i o mnohé kavárně, kterých je kolem promenády spousta. Místy možná až moc.

Vyzkouším jednu z nich, chvíli si uvažuji o tom, že najdu pláž, ale odpoledne se už dostává do fáze, kterou nazýváme pozdní, a komárů už mám taky docela dost. Nakonec se tedy rozhodnu pro lázně Galerius v blízkém Siófoku ([š-]);. Předtím si ale splním povinnost každého návštěvníka Balatonfüredu, spočívající v zastávce u soch Převozníka a Rybáře (Révész [-s] a Halász [-s]).

Kvůli „obsazenosti“ má detailní pohled smysl jen u Převozníka. Sochy představitelů dvou typických balatonských povolání vytvořil János Pásztor v roce 1937, u balatonfüredského přístavu stojí obě od roku 1941. Zajímavé možná je, že zatímco Převozníka vytvořil autor podle živého modelu pocházejícího z Tihanye, inspirací pro Rybáře byla kresba, kterou našel náhodou v nějaké staré knize.

Siófok je na protějším břehu, znamená to tedy přejet Balaton na trajektu z Tihanye do Szántódu.

V blízkém Zamárdi odbočím doleva, a pak už je to jen nějakých deset kilometrů. Sousloví „pořád rovně“ tu dostává zcela nový význam. Hlavní silnice opravdu z přímého směru neuhne. Bohužel je na ní snad dvacet semaforů a na většině samosebou červená, takže se těch posledních pár kilometrů trochu protáhne.

Do lázní přicházím po páté, což se ukáže jako výhoda. Od pěti je totiž vstupné výrazně levnější. Tento klad je na druhou stranu kompenzován tím, že touhle dobou tu už nepořídíte nic k pití, o jídle ani nemluvě.

Zůstávám tu asi do půl deváté, kdy už se skoro setmělo.

Večeři nakonec vyřeším v Siófoku u McDonalds. Tady rozhodně nic maďarského nečekejte.

Je přesně doba, kdy trajekt na Tihany končí svůj provoz. Kupuji si tedy dálniční známku, příležitostně ji využiji i v příštích dnech. Domů se vracím po dálnici číslo 7 na jižním břehu Balatonu, doma ve Vonyarcvashegy jsem za hodinku. Dvacet minut před jedenáctou se tu dnes noční život už nepěstuje. Vítá mě tma a naprosté ticho.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.