Alpská tour (4.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

4. kapitola: Přes Bern do Lausanne (24. června 2024)

Dejme tomu dvě třetiny Švýcarů mluví německy. Normou je samosebou spisovná němčina, tedy Hochdeutsch, ale ve švýcarském podání je to taková němčina po místním způsobu. Nedosti na šíleném přízvuku, který vám často ztíží porozumění i základním věcem. Že zrušili ostré ß, no dobře. Jsou tu ale i vlivy francouzštiny a italštiny, čímž se spisovná němčina užívaná ve Švýcarsku v drobnostech liší od té, jíž se mluví v Německu. Pak tu ovšem máme alemanštinu, přesněji několik jejích variant, tedy švýcarská nářečí nářečí němčiny. Těm se říká souhrnně Schwytzerdüütsch a v německé jazykové oblasti se jimi nejen běžně dorozumívají lidé mezi sebou – mluví se tak i v některých médiích a dokonce i v parlamentu.

Švýcaři vás ani normálně nepozdraví. Zapomeňte klidně na „guten Tag“ i „grüss Gott“. Tady vás nejčastěji uvítají slovem „grüezi“. Nebo „grüezi mitenand“, když vás k tomu uvítání bude víc. Univerzálně ráno, v poledne i večer. Univerzálně tak můžete pozdravit šéfa i partu kámošů. V Basileji tento pozdrav vyslovují měkce „griezi“, no a Bern je tak trochu kapitola sama pro sebe. Pozdrav má ve zdejším dialektu podobu „grüessech“. Dlužno ovšem dodat, že se základní podobou „grüezi“ v pohodě vystačíte. A jak se mluví v Bernu, to si ještě povíme, až přijde ta pravá chvíle.

Před odjezdem ze Schaffhausenu zajdu koupit pár drobností k jídlu i k pití. Do nejbližšího obchodu to mám doslova pár metrů kolem mostu do Feuerthalenu.

Při placení dostanu nějakou reklamní pozornost, ale jelikož se tato dá sníst, určitě se hodí. Jsou to ty dvoje sušenky v zeleném obalu.

Dojde na ně krátce po odjezdu, jen co se dostanu na dálnici směřující k Bernu. Cesta i s touhle krátkou zastávkou trvá něco pod dvě hodiny.

Než do Bernu vůbec dojedu, měl bych zmínit jednu drobnost. Město, všeobecně považované za hlavní město Švýcarska, hlavním městem není. Země totiž nemá žádné, neboť žádný právní předpis nic takového nestanoví. Bern je označován pouze jako spolkové či federální město, neboť v něm sídlí některé státní orgány. Jenže i s tímhle označením je podobný problém, opět jej žádný zákon nedefinuje.

Ono je tu vůbec všechno jinak. Švýcarsko sice má prezidenta, ale ten není hlavou státu. Tou je sedmičlenná státní rada s každoročně rotujícím předsedou, kterému říkají prezident. Nebo taky „první mezi rovnými“. Pokud chce jiná hlava státu uvítat tu švýcarskou, musí uvítat všech sedm členů rady.

Zastavím na parkovišti mezi dvěma bernskými mosty. Potřebnou dobu odhadnu na dvě hodiny, pro jistotu přihodím pár drobných za několik minut navíc. Nejprve jdu na ten menší a nižší most, z něj vidím na Nydeggbrücke. Ten se jmenuje podle čtvrti Nydegg (vy znalí němčiny v tom třeba objevíte „dolní kout“). Vznikl z prosté potřeby překonávat řeku Aaru bez nutnosti absolvovat klesání a stoupání. Otevřen byl po čtrnácti měsících stavby v listopadu 1844.

To stoupání teď vyšlapat musím, je to asi dvacet metrů do výšky.

Mosty si teď vymění úlohu, z Nydeggbrücke je krásně vidět na Untertorbrücke, nejstarší a dlouho jediný bernský most. Stojí tu od roku 1487, ale jeho předchůdce, zničený povodní, byl ještě o dvě století starší. A lávku tu kdysi zbudovali už staří Římané. Na každý pád je Untertorbrücke jedním z nejstarších švýcarských kamenných mostů.

Název čtvrti, dnes už v administrativním smyslu bývalé, najdete v pojmenováních přilehlých ulic, a její jméno nese i kostel Nydeggkirche z poloviny 14. století. Od něj jdu v podstatě pořád rovně, takže trasa je jednoduchá, jen s drobnými odbočkami. Ulice na most navazující prý patří k neznámějším v celém Švýcarsku. Někde tu prý nějaký čas bydlel i Albert Einstein. Vlastně jsou to ulice dvě, neboť v půlce se mění název, čehož si ovšem méně informovaný návštěvník jen stěží všimne.

Vlajky tu vlají švýcarské, ta s mědvědem patří městu i kantonu Bern, no a ta třetí je bernská středověká. Ulice (a platí to pro obě její části) žije nejen na povrchu, ale doslova i pod zemí. Tamní prostory byly původně využívány jako sklady, ale dnes je v nich mnoho malých obchodů, občas i nějaká ta kultura. Většina těch domů s krámky pochází z druhé poloviny 17. století.

Až k odbočce k radnici se ulice jmenuje Gerechtigkeitsgasse, tedy Spravedlnosti. Stejný název má i jedna z fontán, kterých je tu opravdu víc než dost.

Všechny pak spojuje jedna fontána ležatá. Možná jste si jí už všimli, je částečně odkrytá a částečně zakrytá, ale i v takovém případě je na dlažbě vyznačeno, kudy voda teče. V praxi to mimo jiné znamená, že voda protéká postupně všemi kašnami, které v ulici stojí.

Odbočím k nejstaršímu fungujícímu katolickému kostelu ve městě. Postaven byl mezi lety 1858 a 1864. To skutečně není žádné velké stáří., ovšem vysvětlení je prosté. Švýcarsko je převážně protestanstské, v podstatě se dá označit za kolébku reformace – nebo alespoň za jednu z nich. Po konverzi, která proběhla v 16. století v masovém měřítku prakticky v celé zemi, zůstali římští katolíci často bez kostela. A právě to byl případ Bernu.

Na stavbu kostela byla vypsána mezinárodní soutěž, nakonec vyhrál francouzský návrh napodobující ranou gotiku.

Vedle stojící radnice je budova z počátku 15. století. Schodiště vedoucí přímo do druhého patra je o něco mladší, dokončeno bylo v roce 1450. Co do stavebního slohu jde o gotiku sice pozdní, ale na rozdíl od kostela pravou. Radnice obvykle slouží orgánům městským, ovšem v té bernské zasedají kromě rady města též parlament a vláda kantonu Bern.

Na rohu ulice, která odbočuje k radnici, najdete nejstarší lékárnu v Bernu. To, že je radnice za rohem, se ostatně dá dovodit i z názvu lékárny Rathaus Apotheke. Nuže tato lékárna funguje na tomto místě již od roku 1571. Zároveň je v prvním domě v druhé části ulice, jež odtud nese název Kramgasse. To se dá volně přeložit třeba jako „ulička s haraburdím“.

Nejnápadnější stavbou Bernu je katedrála, chrám čili Münster, zasvěcený svatému Vincentu ze Saragosy. Stavba byla dokončena v roce 1421. Pokud vyjdeme z toho, co jsem tvrdil před chvílí, pak tedy katedrála je nutně kostel protestantský. To ale platí až od roku 1528, předtím byla chrámem katolickým. Patří tedy k těm, které konvertovaly. Věž, jediná část, která jde ve stísněných podmínkách slušně vyfotit, je podstatně mladší – dokončena byla až roku 1893. Výškou sto a půl metru učinila z katedrály nejvyšší kostel v celém Švýcarsku.

Z hlediska stavebního se jedná o klasicky trojlodní stavbu s typicky klenutými lomenými oblouky.

Kromě náboženských výjevů najdeme na stropě i symboliku ryze světskou, totiž znak Bernu. Zároveň je tu příležitost doložit, že jednotlivé linie klenby jsou spojeny figurativními nosníky. Těch je v celém kostele celkem osmdesát šest.

Neobyčejně ceněný je cyklus vitráží z 15. století, považovaný za nejvýznamnější v celém Švýcarsku. A to i přes fakt, že za těch necelých 500 let přišla některá okna o mnoho skleněných tabulek.

Mám tu pro vás další ukázku bernské němčiny, nebo alemanštiny, chcete-li. Stačí mrknout do novin. Chce to i trochu fantazie, opět ovšem založené aspoň na částečné znalosti němčiny. Samozřejmě ten název znamená „bernské noviny“.

Další příklad poskytne Hodinová věž, místními zvaná Zytglogge. Nebo lépe hezky německy Uhrturm. Samotná věž byla postavena kolem roku 1220, astroláb pochází z počátku 15. století. Je tedy zhruba stejně starý jako orloj staroměstský.

Tím se ocitám za branami Starého Města, a to doslova. Zároveň teď na chvíli sejdu z přímého směru a dám se doleva směrem k řece. V oblouku Aary trasa začínala, teď dojdu na most Kirchenfeldbrücke. Je z něj vidět jednak katedrála, to podle zásady „když chceš pořádné vyfotit kostel, jdi kamkoliv jinam, jen ne přímo k němu“,...

... a jednak Bundeshaus, tedy sídlo vlády a parlamentu. Česky bývá uváděn jako Federální palác, někdy v trochu otrockém překladu jako Spolkový dům, a kromě němčiny má samozřejmě název ve všech ostatních švýcarských úředních jazycích: francouzsky se nazývá Palais fédéral, italsky Palazzo federale a rétorománsky Chasa federala.

Jeho nejstarší částí je Spolková radnice (německy Bundesrathaus, je to ta část neblíže ke mně), vzniklá v letech 1852-1857. Pak se postupně přistavovalo, takže celý komplex byl dokončen roku 1902. Sídlí v něm švýcarský parlament, vláda a jednotlivá ministerstva. Fotku zblízka přikládám především jako důkaz, že jsem se nespokojil z pohledem z mostu a k budově jsem opravdu došel. Na fotce si asi jen těžko všimnete znaků jednotlivých kantonů (jsou umístěné pod ochozem kulaté části budovy). Jsou tam umístěny v pořadí, v jakém kantony uvádí švýcarská ústava. Je to pořadí historicky dané, nikdo se o něj nehádá, a dnes už v podstatě nemá nijaký zvláštní význam.

Zpátky jdu přímo a bez zastávek, a tak jsem u auta za chvilku. Zbyde ještě čas (to je těch pár minut navíc) na symbol Bernu, tedy medvěda, který se dostal nejen do znaku města i kantonu. Je od něj odvozen i samotný název Bernu, v místním dialektu koneckonců psaný Bärn.

Původní Medvědí příkop (německy Bärengraben) z roku 1857 byl v roce 2009 rozšířen o park na svažitém břehu řeky. Medvědů tu mají několik, ale v horku, které se blíží třicítce, jsou všichni zalezlí. Až na jednoho, který se opravdu jen nakrátko ukázal.

Něco málo přes hodinu trvá přejezd do Lausanne, hlavního města kantonu Vaud, vzdáleného z Bernu o něco více než sto kilometrů. Se 140.000 obyvatel čtvrté největší švýcarské město o pět či šest tisícovek překonává Bern, který je v pořadí pátý. Lausanne je zároveň druhým největším městem tzv. Romandie, což je neoficiální, ale velmi často používaný název pro francouzsky hovořící část Švýcarska. Příjezd do ní zaznamenáte snadno i na dálnici, když šipku na výjezdech z dálnice najednou doprovází místo německého „Ausfahrt“...

... francouzské slovo „sortie“. A pak už je francouzsky všechno. Význam různých nápisů můžu jen odhadovat na základě některých univerzálních slov, jinak v tomhle jazyce neumím krom několika základních slov nic.

Frankofonní část Švýcarska zaujímá nějakých 22 či 23 procent, a to i co do rozlohy, tak do počtu mluvčích. Stejně jako ostatní úřední jazyky vykazuje i švýcarská francouzština některé odlišnosti od jazyka užívaného ve Francii. O těch vám moc říct neumím. Zmíním se snad jen o číslovkách, které prý ve Švýcarsku vycházejí z desítkové soustavy, zatímco ve Francii ze systému dvacítkového. Jenže když je neumím říct tak ani tak, je mi ta informace platná jen coby zajímavost.

Lausanne je město starobylé, což je znát na jeho úzkých uličkách. Marně tu hledám místo k zaparkování, vše je plné. Nakonec narazím na nějaké podzemní garáže. Slovo „sortie“ se nakonec hodí i tady, a z toho ostatního se dá usoudit, kde že asi tak vystoupím.

Palác Rumine (francouzsky Palais de Rumine) je novorenesanční budova z konce 19. století, postavená z dědictví po Gabrielu de Rumine. Tento stavební inženýr zemřel v roce 1871 v pouhých třiceti letech na tyfus, zanechal však po sobě městu Lausanne půldruhého miliónu švýcarských franků. Měl dvě přání: aby bylo toto dědictví investicemi zdvojnásobeno, a aby z peněz byla následně postavena veřejně prospěšná budova. Po úvodních úvahách o rozšíření lausannské univerzity bylo nakonec rozhodnuto o výstavbě paláce, v němž dnes sídlí několik muzejních institucí. Zkrátka nakonec nepřišla ani univerzita, která dodnes část budovy využívá.

O zdejší katedrále Notre-Dame platí totéž, co jsem zmínil u té v Bernu. Jenže tady není prakticky kam poodejít, takže se musím spokojit s pohledem z větší části zakrytým.

Kostel zasvěcený Panně Marii stál na tomto místě už asi od 6. století. Stavba současného gotického chrámu začala v roce 1170 a trvala 65 let. Kostel původně římskokatolický byl někdy po polovině 16. století převeden pod reformovanou církev.

Nejnovější částí chrámu jsou varhany z roku 2003, jejichž pořízení stálo kolem šesti miliónů franků. Jsou to mimo jiné první varhany v evropském kostele zhotovené americkou firmou.

Katedrála se krom nich chlubí gotickým portálem, zhotoveným mezi lety 1515 a 1532, tedy ještě za biskupských časů. Jeho figurální výzdoba musela být ve druhé polovině 20. století kompletně renovována. Za vše může měkký pískovec, ostatně celý chrám je průběžně restaurován po celou dobu své existence.

V blízkosti katedrály jsou dva významné objekty, každý zcela jiného ražení. Prvním je budova parlamentu, francouzsky nazývaného Grand Conseil (v překladu Velká rada). V mezeře mezi dvěma domy je z ní vidět vlastně jen prosklený vstup, vše ostatní je při pohledu z ulice skryto.

O malý kousek dál je hrad z přelomu 14. a 15. století. Tedy spíše to, co z něj zbylo. Dodnes se z něj zachovala pouze jedna věž, v níž byly původně obytné prostory. Okolí je momentálně v rekonstrukci, a tak tu vládne trocha nezbytného nepořádku a chaosu. To vše dohromady dočasně návštěvníkům uzmulo několik parkovacích míst.

Otočím se zpátky a konečně vidím katedrálu z aspoň trochu přijatelného pohledu.

Doporučit se dá návštěva nejstaršího lausannského náměstí Place de la Palud, na které sejdete od katedrály po dřevěném schodišti.

Je tu jednak radnice, u níž opět marně hledám nějaký vhodný úhel pohledu, neboť náměstí je nejvíce ze všeho jen trochu širší ulice. A to jím v minulosti ještě protékal potok. Právě od vlhkosti, kterou způsoboval, bylo odvozeno jméno náměstí, doložené už ve 13. století: slovo „palud“, převzaté ze staré němčiny, znamenalo bažinu.

Na nejstarším náměstí najdeme celkem logicky i nejstarší kašnu ve městě. Pochází z konce 16. století, jmenuje se Spravedlnost (francouzsky Fontaine de la Justice) a nese všechny známé atributy: šátek přes oči, váhy a meč. Dva předměty posledně jmenované se mnohokrát v minulosti staly předmětem zájmu nenechavců, jen v posledních patnácti letech byl meč ukraden šestkrát a váhy třikrát. V roce 1723 socha přišla o celou ruku, ale tehdy nešlo o krádež, ale o reakci lidu na popravu generála Abrahama Davela, jenž stál v čele hnutí za nezávislost Vaudu na konfederaci. Země sice zůstala švýcarským kantonem, generál je však dodnes uctíván jako hrdina, dokonce byl soudně rehabilitován. Jeho jméno nesou ulice a náměstí. Větší paradoxy abyste pohledali. Socha Spravedlnosti se pak možná stala objektem lidového hněvu i proto, že údajně u ní byl generál Davel zatčen.

Viditelný letopočet 1726 pak odkazuje na rok, kdy byla původní kruhová nádrž nahrazena dvanáctiúhelníkovou, jež vydržela dodnes jen s malou změnou: někdy na začátku 20. století byl odstraněn prostor pro veřejné praní prádla. Váhy ani meč už nemizí – před pár lety byly opatřeny čipy, které umožňují jejich sledování.

A také je tu příležitost dát si malou pauzu. Test, zda se tu dá domluvit anglicky, dopadl pozitivně, a cenu 5 franků a 20 rapů nemá cenu řešit. Lausanne i Bern patří třeba spolu s Curychem k nejbohatším švýcarským městům. Nejvyšší příjmy znamenají i vysoké ceny všeho.

V Lausanne je též jediné metro ve Švýcarsku. Vstup do stanice Riponne - Maurice Béjart je na náměstí před palácem Rumine.

Jízdenkový automat ve vestibulu ani nepřekvapí, to už spíše fakt, že jízdenky se nijak neoznačují. Platnost je přímo na nich, ta moje platí 30 minut nejvýše na tři stanice.

Takže rada je, že pokud chcete jet tam a zpátky, nekupujte si v žádném případě dvě jízdenky, jak byste to mohli udělat třeba v Praze. Ta druhá je vám při cestě zpět k ničemu, je na ní totiž i stanice, odkud vyjíždíte.

Na lince číslo dvě jezdí elektricky poháněné vozy nikoliv na kolejích, ale na obyčejných pneumatikách. Ve stanici nevidíte žádné kolejiště, to je tedy celkem pochopitelné, ale ani žádnou dráhu, neboť prostor pro vlaky je uzavřený. Ty se svými dveřmi musí trefit na ty ve stanici, pak se otevřou oboje zároveň. A jen tak na okraj, nastoupit jsem stihl mnohem klidnějším krokem než ta postavička, která mi na poslední chvíli zleva vběhla do záběru. Na novou fotku už ale čas opravdu nebyl.

Vystoupím u nádraží, které hrdě dává vědět, že Lausanne je hlavním městem olympijského hnutí, ale víc času než právě na tu jednu fotku mu nevěnuji. Hned poté se vracím zpět, čímž se zkušenost s lausannským metrem natáhne možná i na deset minut.

K sídlu Mezinárodního olympijského výboru je to z centra jen asi čtyři kilometry, ale musím absolvovat průjezd ucpaným městem. Spolu se zaplacením parkovného mi to zabere asi 40 minut.

Nejedu sem jen kvůli téhle jedné fotce, vedle sídla MOV je archeologický park s odkrytými základy římského města Lousonna. Odkud vzalo dnešní Lausanne svůj název je tedy zřejmé.

Lehce oddělenou částí parku je i podlahová mozaika, umístěná pod přístřeškem a za mříží, která zabraňuje vstupu na ni.

O existenci starověkého města se vědělo snad odjakživa, ale na vykopávky nebyl tu vhodný čas, tu peníze. Kámen s vyrytým názvem LOVSONNA objevili Berňané v 18. století, jistě ne pouze shodou okolností jen pár let po popravě generála Davela, ale první skutečné archeologické objevy byly učiněny až na začátku 20. století. Volně přístupný park byl vybudován v 60. a 70. letech.

Doprava je přeplněná i na výjezdu z Lausanne. Čas, kterého jsem měl dosud snad i trochu nazbyt, mi začne najednou rychle utíkat.

Moje další ubytování je prakticky naproti, na druhém břehu Ženevského jezera. Vzdušnou čarou to není ani dvacet kilometrů, ale půlku jezera musím objet. Konečně taky najdu místo, odkud je na něj dobře vidět. To občas bylo už z dálnice při příjezdu od Bernu, ale chyběl prostor na focení.

Přesně v sedm přejíždím švýcarsko-francouzskou hranici. Do města Thonon-les-Bains mi zbývá něco přes půl hodiny, kterýžto čas se trochu prodlouží chvílí hledání.

Ale nakonec vše klapne. Majitelé jsou příjemní, anglicky umí sice ještě o něco hůř než já, ale snažíme se všichni, a tak se nakonec nějak domluvíme. Příjemně vypadá i pokoj, vybavený krom jiného též ledničkou a dokonce i vanou, takže pro dnešek a zítřek mohu být spokojen. Mám tu dokonce i knihovnu, ale v té si určitě nepočtu.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.