Alpská tour (3.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

3. kapitola: Schaffhausen, Rýnský vodopád a kousek Německa (23. června 2024)

Zvláštní stát je tohle Švýcarsko. Rozděleno je do 26 kantonů neboli stavů, které jsou suverénní, takže Švýcarsko je asi jediným funkčním příkladem konfederace. Obvykle se to uvádí i v názvu, ale v němčině se místo toho užívá označení Eidgenossenschaft, což se do češtiny někdy překládá jako spříseženství. Oficiální názvy má Švýcarsko čtyři, neboť čtyři jsou jeho úřední jazyky. V krátké podobě se jeho název píše německy Schweiz, francouzsky Suisse, italsky Svizzera a rétorománsky Svizra. Přes čtyři celkem ostře vymezené jazykové oblasti tu ale neexistuje žádné dělení na Němce, Francouze a tak dále. To mimochodem nezkoušejte ve Švýcarsku ani říkat nahlas. Všichni jsou prostě Švýcaři. Spojuje je víc než nějaký jazyk. Cítí společnou historii, společnou identitu, společné hodnoty a snad i tu trochu nedůvěry k cizincům. Země byla vždy obecně považována za trochu izolovanou, a do jisté míry je to pořád pravda, paradoxně k tomu je však plná turistů. Ač jde o stát se sotva devíti milióny lidí, zdejší měna je jedna z nejuznávanějších na celém světě. Švýcarský frank se dělí na 100 rapů, kterým říkají různí Švýcaři různě. Německy hovořící Rappen, francouzsky centimes, italsky centesimi, rétorománsky raps. Bankovky jsou popsány všemi čtyřmi jazyky, mince řeší nedostatek místa použitím neutrální latiny (Confoederatio Helvetica nebo jen Helvetia). Jedna z mincí má pro nás trochu neobvyklé označení. Její hodnota samozřejmě odpovídá 50 rapům, ale psána je jako půl franku, což je vyjádřeno zlomkem. A pětifrank, to je co do rozměru největší mince, kterou jsem kdy viděl. V průměru má 31,5 milimetru, na tloušťku skoro 2,5 milimetru. Její hodnota odpovídá asi 130 korunám.

Bankovky jsou zvláštní tím, že správně postavené jsou na výšku. Tisícovka je bankovkou s nejvyšší reálnou hodnotou na světě, v sérii jsou dále desetifrankovka, dvacka, padesátka, stovka a dvoustovka. Trochu překvapivě v ní chybí pětistovka. Momentálně obíhá devátá série bankovek, zavedená postupně v letech 2017-2019. Na rozdíl od předchozích nezobrazuje osobnosti, každá z bankovek má určité téma, na všech najdeme motiv rukou. Desetifrankovka představuje čas v různých podobách. Taktovka symbozuje hudbu, tedy umění, které plyne v čase. Je tu zeměkoule rozdělená na časová pásma. Na rubu bankovky je hodinový strojek a pohled do Gotthardského úpatního tunelu. Nejdelší železniční tunel na světě zkrátil od roku 2016 cestování.

S ním souvisí i ochranný proužek, zobrazující část švýcarské železniční sítě a seznam nejdelších tunelů s udáním jejich délky.

Dost povídání, vyrazím ven. Vrátím se na most, po kterém jsem do Schaffhausenu. Rýn je hranicí mezi kantony Schaffhausen a Curych (německy Zürich). Běžný návštěvník zpravidla vstup do jiného kantonu ani nezaregistruje, ten pozornější si všimne zkratky, v tomto případě ZH, kterou bývají doplněny názvy hraničních obcí, a pak také vlajek na protějším břehu. Nepsaným pravidlem je, že vedle švýcarské nacházíme vlajku nového kantonu a vlajku obce.

Vracím se zpátky do Schaffhausenu, a i když se nerad opakuji, tentokrát musím. Ranní pohled s aspoň částečně modrou oblohou prostě ten z večera poráží na celé čáře.

Pevnost Munot mám prakticky za domem, vyjít na ni je záležitost snad ani ne čtvrthodiny. Stačí jen objevit ty správné schody, což také není žádný velký problém.

Pevnost vznikla mezi lety 1563-1585 přestavěním původního hradu. Její vizuální stránku zřejmě ovlivnil malíř Albrecht Dürer. Skládá se v podstatě jen z hlavní kruhové budovy s věží a postranních zdí, mezi nimiž jsou na úbočí kopce vinice.

Cestou vzhůru potkáte ještě Římskou věž (německy Römerturm), postavenou už kolem roku 1360. Je tedy o dvě století starší než pevnost sama, a protože i původně byla součástí městského opevnění, byla do pevnosti zcela samozřejmě zahrnuta.

Svému účelu posloužila pevnost jen jedinkrát v historii, a ještě to moc slavně nedopadlo. Během francouzského vpádu do Švýcarska v roce 1798 byl Schaffhausen i s pevností obsazen. Francouzská okupace, vzletně nazývaná šířením myšlenek Velké francouzské revoluce, znamenala rozpuštění konfederace a ustavení loutkové Helvétské republiky, jednotné a nedělitelné, jak bylo uvedeno při jejím vyhlášení. Tím byla zrušena svrchovanost kantonů. Švýcaři, jimž byly podobné myšlenky naprosto cizí, nakonec dokázali republiku rozvrátit v podstatě zevnitř, k čemuž jistě přispěla jednak neutěšená hospodářská situace vazalského státu, jednak Napoleon Bonaparte, tehdy ještě coby pouhý první francouzský konzul, což tak jako tak bylo odrazovým můstkem k jeho pozdějšímu panování s titulem císaře. Napoleon v roce 1803 vyjednal obnovení suverenity kantonů, nicméně na formální obnovení státní samostatnosti čekalo Švýcarsko až do roku 1815. Vídeňský kongres jej tehdy uznal jako nezávislý stát a souhlasil s trvalou švýcarskou neutralitou.

Pevnost Munot se v létě odemyká v devět ráno a zamyká v osm večer, ale jinak je přístupná zdarma. Hlavním vchodem se dostávám do rozlehlých kasemat, jejichž zdi silné čtyři metry nese devět mohutných sloupů. Osvětlení obstarávají pouze čtyři šachty.

Krátkým točitým chodníkem se dá vystoupat na horní plošinu.

Věž přistupná není, zato snadno odhalíte dnešní využití někdejší pevnosti: Munot je coby kulturní centrum dějištěm nejrůznějších společenských akcí. Dnešní podobu mu dala obnova dokončená roku 1839, jež odstranila škody způsobené jednak ostřelováním francouzským vojskem, jednak následným rozebíráním hradeb na stavební kámen.

Teď ráno bych návštěvníky spočítal na prstech jedné ruky. Pevnost tak nabízí nerušený pohled jak na Rýn a sousední město Feuerthalen,...

... tak na historické renesanční jádro Schaffhausenu. Z něj viditelně vyčnívají věže schaffhausenské katedrály a Kostela sv. Jana. Ještě snad bude čas prohlédnout si obojí zblízka.

Munot nabízí malý pohled do historie. Jakýmsi kukátkem můžete vidět, jak vypadal kdysi vstup do pevnosti podél jedné z jejích zdí. A snad i k mému překvapení se dá udělat celkem solidní fotka.

Srovnávací pohled je na místě samém samozřejmě k dipozici. Jediné, co zůstalo, je právě ona zeď.

Ještě jednu drobnost nabízí pevnost Munot, a sice Jelení příkop (německy Hirschengraben). Název je to tradiční, v rozporu s ním tu chovají několik daňků.

Návštěva pevnosti nakonec zabrala méně, než jsem čekal. Dole jsem za dvě minuty,...

... před desátou se ještě stihnu v rychlosti opláchnout v kašně pod schody (ta je vidět už na první fotce) a sednout do auta. K dalšímu cíli to mám méně než deset minut jízdy.

Parkovišť u Rýnského vodopádu je několik a všechna jsou placená, jinde než na placených parkovištích se však nechat auto nedoporučuje. Policie je tu prý dost nekompromisní, aspoň tak mi bylo řečeno ráno v ubytování. Paní domácí byla tou dobou střízlivá, a tak jí budu věřit.

Zatímco pevnost Munot byla zdarma, tady u vodopádu naopak zaplatíte téměř za vše. Jen pohled zdálky, při němž můžete registrovat bližší vodní hrad Wörth a větší hrad Laufen na protějším břehu, je zdarma.

Vybrat si můžete z pěti lodních linek. Aktuálně tedy jen ze čtyř, neboť vysoký stav vody neumožňuje vystoupit na skálu uprostřed vodopádu. Ale zase je aspoň pořádný průtok vody, vodopád bude stát za to. Volím čtvrthodinovou okružní jízdu, tedy modrou linku číslo 4 za 8 franků. Ještě je tu půlhodinová v barvě fialové, ale tou nezískáte mnoho navíc, jen vás proveze kousek po Rýnu.

Rýnský vodopád (německy Rheinfall) je vysoký 23 metrů, široký 150 metrů a skládá ze ze tří hlavních proudů. Bývá označován za nejmohutnější v Evropě. Někdy je rozeznáván nízký horní stupeň a pak zhruba dvacetimetrový zbytek, ale to je všem návštěvníkům asi celkem jedno. Loď mě sveze po celé šířce vodopádu,...

... a když zajede do proudu, je to trochu na deštník, ale drobná sprška se dá přežít, zvlášť když je od rána trochu dusno. Tak jako tak je to zážitek, na který rozhodně nezapomenete,...

... zvláště když loď se proti vodopádu otočí několikrát.

A mám radu pro toho, kdo by si jej chtěl nízkonákladově zopakovat. Nejprve se ale zastavím na drobné občerstvení na sladký způsob. Nabízejí mi i druhou vidličku, ale tu odmítnu se slovy, že to všechno je moje. Každý kousek za pět a půl franku, džus za rovných pět. V korunách něco málo přes čtyři stovky.

Pak si stačí koupit lístek na červenou linku číslo 2, nejlépe zpáteční za 6 franků. Nabízejí i jednosměrnou jízdenku za čtyři, ale to mi v tuhle chvíli nedává smysl ani cenově, ani z pohledu organizačního.

Je to sice linka určená primárně k převozu na druhou stranu, ale jednou každým směrem vám tuhle taškařici jako bonus dopřejí. Na začátku jízdy máte ještě čas soustředit se na hrad Laufen. Na hrad mimochodem velmi starý, neboť první zmínka o něm pochází už z poloviny 9. století.

Krátce poté jste zkropeni vodou z Rýna. Celé to trvá asi tři nebo čtyři minuty. Dlužno pak poznamenat, že jakákoliv fotka dokáže zážitek z vody zprostředkovat jen částečně.

Přejet na druhou stranu se vyplatí v každém případě. Vodopád stojí i za tenhle pohled, skoro bych řekl, že z této strany vypadá o něco lépe.

Nechám tu jen malý důkaz, že jsem tam skutečně byl, a můžeme jít dál.

Vodopád navíc uvidíte z několika různých výšek. Když ovšem předem zaplatíte pět franků.

Za ně se dostanete k vodopádu tak blízko, že byste si skoro mohli sáhnout do vody. Ale nedoporučoval bych to, i kdybyste náhodou dosáhli (jako že tedy zcela jistě nedosáhnete). Síla je to obrovská.

Pro ten nejnižší pohled je tu vyhlídková plošina. Už jste ji mohli spatřit na jedné z předchozích fotek. Tak takhle vypadá zblízka. Samozřejmě je věčně obsazená turisty, nebál bych se to nazvat až tlačenicí, takže když chcete právě odtud vidět Rýnský vodopád, chce to trochu trpělivosti.

Hotovo mám kolem poledne, odpočinek mi stačí jen krátký, a před druhou hodinou vyjíždím na druhou stranu od Schaffhausenu. Na odpoledne jsem si nechal návštěvu jedné zeměpisné zajímavosti – německého kousku země uprostřed Švýcarska. Ono to tedy tak úplně uprostřed není, exklávu s obcí Büsingen am Hochrhein dělí od mateřské země sotva kilometr.

Určit, kde přesně vybíhá od Rýna hranice, která odděluje od Švýcarska tenhle německý kus země, není tak snadné. Hraniční kámen tu není, německý a švýcarský styl dopravních značek se tu i překrývají, takže jediným, ale asi přesným vodítkem je kilometrovník s nulami po obou stranách. Je trochu schovaný ve vysoké trávě , ale jistě jej najdete.

Pak dál od řeky už kameny nechybějí. Pár jich budeme sledovat během vyprávění, jak se vlastně stalo, že kousek Německa obklopuje ze všech stran Švýcarsko, a odtrhává jej tak od zbytku státu. Pokud na nich rozeznáte písmena CB, jde o zkratku latinských slov „commune Büsingen“, tedy „obec Büsingen“.

Musíme se vrátit daleko do historie. Kanton Schaffhausen, tehdy v podstatě jen městský stát, byl členem švýcarské konfederace od roku 1501. Okolní vesnice vlastnili rakouští Habsburkové. Na počátku všeho byly územní a náboženské spory z roku 1693, jež vyústily v únos Eberharda Im Thurn členy jeho vlastní rodiny. Jmenovaný byl jednak soudním vykonavatelem, jednak v oblasti držel poměrně rozsáhlá panství. A o ta právě šlo, Schaffhausen je měl v nějaké formě pronájmu, zjevně ovšem stál o skutečného rozšíření svého území. Rakušané zareagovali až o rok později, nejprve zablokovali obchod se Schaffhausenem, následně se začali chystat k ozbrojenému zásahu na Thurnovo osvobození. Navzdory tomu zahájil Schaffhausen soud, a celkem všeobecně se očekávalo, že Thurn bude odsouzen k smrti. Nějakým zázrakem se ale stalo, že porota těsně rozhodla pouze o doživotí. Thurn byl nakonec vězněn tři roky, propuštěn byl v roce 1697 poté, co Rakousko zvýšilo svou vojenskou přítomnost a konflikt byl opravdu na spadnutí.

Švýcarská konfederace přišla o pronájem pozemků, k nimž patřil i Büsingen, ovšem po čtvrtstoletí přišla od od Habsburků nabídka vesnice v okolí Schaffhausenu odkoupit. Jelikož žádné švýcarské území nepatří přímo konfederaci, obchod v roce 1723 realizoval kanton Schaffhausen. Z nabídky však byl vyloučen Büsingen, což byl neskrývaný naschvál vůči Švýcarsku. Nakonec však na něj nejvíc doplatil samotný Büsingen. V roce 1770 totiž Rakušané prodali vesnice jižně od Rýna kantonu Curych, a právě tehdy se Büsingen s okolím stal enklávou, ze všech stran obklopenou Švýcarskem.

Tento stav trvá dodnes. Švýcarsko podniklo mnohé kroky k tomu, aby Büsingen získal, žádný z nich ale k úspěchu nevedl. Situaci nevyřešil ani Vídeňský kongres, který jinak významně překresloval evropské hranice, ke změně nevedlo dokonce ani referendum z roku 1918, v němž se 96 % obyvatel Büsingenu vyslovilo pro připojení ke Švýcarsku. Německo totiž souhlasilo pouze za podmínky, že Švýcarsko nabídne území k výměně, což se nestalo. Zajímavá situace nastala po druhé světové válce, kdy byla na hranici Büsingenu, který spadal do francouzské okupační zóny, zrušena cla a zaveden volný pohyb osob. Obec se tak stala de facto švýcarským celním územím, ale k jejímu skutečnému začlenění do Švýcarska tehdy ani dojít nemohlo. Nebylo o tom s kým jednat, Německo tou dobou nemělo suverénní vládu. Švýcaři navíc nechtěli zneužít situace poraženého souseda. Na další – a dodnes poslední – švýcarský pokus o připojení Büsingenu došlo v roce 1956, jenže Německo tenkrát přišlo s protinávrhem, jehož součástí bylo vytvoření územního koridoru mezi Büsingenem a zbytkem země. Švýcaři se opět nebyli ochotni vzdát svého území, Büsingen navíc vždy tak trochu považovali za svůj, jednání tedy velmi záhy skončilo ve slepé uličce.

V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva mezi Německem a Švýcarskem, která upravuje právní postavení obce. Život v ní ani tak není úplně jednoduchý. Politicky je Büsingen sice součástí Německa, ale obchodní zákony tu platí švýcarské. Obyvatelé Büsingenu mají životní náklady odpovídající vyšší švýcarské úrovni, ale zároveň platí vyšší německé daně. Kompenzace, které dostávají, rozdíly jen zmírňují. Na pořádek v exklávě dohlíží výhradně německá policie, která má povoleno přejíždět přes švýcarské území, kde se ale musí zdržet jakýchkoliv služebních úkonů. Problémy s cestováním místních do zbytku Německa byly vyřešeny přidělením zvláštní registrační značky. Ačkoli obec patří k německému okresu Kostnice, auta zde registrovaná mají na značkách místo písmena BÜS.

Obec se sotva šestnácti stovkami obyvatel je suverénně nejmenším německým registračním obvodem, v důsledku čehož je značka BÜS v celostátním měřítku velmi vzácná. Tady jich však potkávám docela dost.

Významných staveb tu moc není. Kostely jsou tu dva, evangelicko-metodistický je ale schovaný tak, že dá docela práci ho najít.

Vše je těžší o to, že budova z roku 1968 kostel zrovna moc nepřipomíná.

Starší Vesnický kostel (německy Dorfkirche) najdete naopak docela pohodlně u hlavní silnice. Ale zamčené jsou oba.

Krátkou procházku po Büsingenu končím u řeky, jež z jedné strany německou exklávu ohraničuje. Za Rýnem je zase Švýcarsko. I tady je znát, že vody je víc než obvykle.

Jestli si myslíte, že na území této německé exklávy využijete výhody evropského roamingu, jste trochu na omylu. V Büsingenu není vysílač ani německý, ani švýcarský, veškeré pokrytí zajišťují přesahy mobilních signálů z obou zemí. Takže dvěma slovy nic moc, z Německa to sem je navíc dál než ze Švýcarska, takže silnější signál tu mají sítě švýcarské. Ale když foukne dobrý vítr, třeba se i přes německou síť dovoláte. Vyzkoušel jsem si to, a nějak to prostě fungovalo.

U hlavní silnice najdete ještě jednu významnou budovu. Výrazný hrázděný dům z roku 1579 dokonce souvisí se zmíněnou historií Büsingenu, právě tady totiž sídlili soudní vykonavatelé. Dost možná je to vysvětlení, proč byl právě Büsingen předem vyjmut z obchodů, jimiž kanton Schaffhausen rozšířil svoje území.

Večer ještě zbývá čas na návštěvu historického centra Schaffhausenu. Jakýsi její začátek představuje Tellova kašna (německy Tellenbrunnen) se sochou bájného švýcarského hrdiny, jemuž je připisováno kdeco, od boje za nezávislost prvních švýcarských kantonů až po téměř nadpřirozené schopnosti, ale o němž se neví jistě ta důležitá a základní věc, totiž jestli vůbec existoval. Nikde se ani neuvádí doba, kdy by měl údajně žít.

Kašna je jen kousek před Kostelem sv. Jana, naproti němuž je restaurace. Nic tak typicky domácího, jako je Vilém Tell, v ní nenajdu, na to jsem ve špatném podniku. Cézar salát vyhrává díky ceně, ale tuhle výhodu trochu stírá fakt, že místo malého dostávám velký. Možná jsem si o ten malý zapomněl říct, v tu chvíli opravdu nevím, a tak se nepřu. Salát tedy stojí patnáct a půl franku, šest dalších dám pak za čtyři decky domácího ovocného ledového čaje (aspoň tak je uveden v menu).

Protestantský Kostel sv. Jana (německy St. Johann) byl postaven kolem roku 1000 a je tak nejstarší církevní stavbou v Schaffhausenu. Primární příčinou jeho gotické přestavby koncem 14. století byl požár, od té doby také stojí současná věž kostela. Ta stojí za samostatnou zmínku i proto, že se mi ji povede zblízka vyfotit jako jedinou.

Sídlem kantonální vlády je Stará zbrojnice (německy Altes Zeughaus), renesanční budova pocházející z roku 1617. Za necelá tři století se tu vystřídal sklad zbraní, kasárna i obchodní centrum. Vláda tu sídlí od roku 1914. Nenápadná nízká budova v pozadí je pak kantonální věznice.

O tom, kdo v ní bude přebývat, se rozhoduje u soudu na rohu náměstí Herrenacker (do češtiny by šlo přeložit jako Panské pole). Za normálních okolností by asi šlo soudní budovu vyfotit lépe, ale na náměstí právě probíhají stavební práce, a tak volím pohledy, které nekazí stavební materiál a technika.

Největší schaffhausenské náměstí je jinak docela příjemným místem. Je ušetřeno dopravního chaosu, zato se tu konají nejrůznější kulturní a společenské akce. Je to v jistém smyslu pozůstatek historie, neboť na náměstí byly kdysi dávno pořádány rytířské turnaje.

O tom, že je Herrenacker kulturním místem, svědčí i Městské divadlo (německy Stadttheater). Původní budova vznikla z popudu rodu Thurnů (už jsme o nich dnes slyšeli) v roce 1867. Sloužila pětaosmdesát let, poté musela být pro celkovou zchátralost zbourána. Nové divadlo je v provozu od roku 1956.

Naproti vládní budově je katedrála, dokončená někdy po roce 1100. Spolu se sousedícím klášterem tvoří rozlehlý komplex, ovšem stejně jako v případě Kostela sv. Jana je i tady touhle dobou už zavřeno.

Znovu ještě přejdu náměstí Herrenacker. Dojdu až za okraj starého města k Horní bráně (německy Obertorturm) a pak se vydám domů. Je kolem osmé večer, a dá se říct, že dnešní program byl docela bohatý.

Nevím, jak to tu dělají ubytovaní hosté s parkováním ve všední dny. Mně pomohl víkend jednak zdarma, jednak bez časového omezení. Jinak se tu platí 2,30 za hodinu, přičemž doba stání je omezena na 120 minut. I tak musím zaplatit za zítřejší parkování od osmi ráno do chvíle, než odjedu.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.