Alpská tour (5.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

5. kapitola: Mlha pod střechou Evropy (25. června 2024)

Když už jsem konečně dorazil do Alp, pojmu ten start vskutku velkolepě. Začátek dne obstarají kolem půl deváté ráno klikaté silničky, které mě po nenápadném úvodu cesty vytáhnou až do výšky kolem 1130 metrů nad mořem. Když zase sjedu o něco málo níž, zastavím se na snídani.

Vlastně ani nevím přesně, kde to jsem, ale pekárna nabízí velký výběr za velmi příjemné ceny. Croissanty a takové cosi s čokoládou uvnitř, vše za euro třicet bez rozdílu. Takže si dám kousků víc, budou se hodit. Jeden navíc dostanu zdarma. Jestli to byl omyl, nebo snad dokonce nějaká další pozornost podniku poté, co jsem poprvé ve svém životě (včerejší „excusez-moi, je ne parle pas français“ bych s dovolením nepočítal) zaperlil větou vlastnoručně složenou z francouzských slov, netuším. A nechtějte po mně, abych tady a teď doslova zopakoval, co jsem v tom krámku vlastně říkal. Nějaké to „s’il vous plaît“, „deux croissants“ či „chocolat“ tam jistě bylo, stejně jako závěrečné „merci beaucoup“ a „au revoir“. Výši platby jsem si naštěstí mohl přečíst na kase, takže se to celé odehrálo v atmosféře vzájemného pochopení.

Svezu se kousek po dálnici, placená je ovšem jen krátká část z ní.

Alpy ukrývají upomínky na věci důvěrně známé, rozhodně tedy příznivcům sportu. Je tu třeba odbočka na Albertville – na zimní olympiádu zde konanou v roce 1992 si určitě ještě mnozí pamatujeme.

Nejvyšší evropský masiv (aspoň podle některých teorií, jak na východě ohraničit starý kontinent) přinutí zastavit hned několikrát. Přece jen, tyhle pohledy jsou pro našince vzácné, až téměř neopakovatelné. A mít v záběru Mont Blanc se také nepovede každý den. Je jen třeba správně lokalizovat, není to ani jeden z těch špičatých vrcholů, ale ten nepříliš nápadný vlevo.

Snad mám v sobě něco z odvěké lidské touhy být všemu blíž, a tak mě klikatý viadukt Égratz, dlouhý skoro půldruhého kilometru, o něco přiblíží k městu Chamonix-Mont-Blanc.

Původně chudá obec, založená někdy na začátku druhého tisíciletí, začala na konci 18. století těžit ze své polohy. V roce 1786 byl totiž poprvé zdolán Mont Blanc, tou dobou se také začala rodit alpská turistika. Chamonix se postupně stalo jejím centrem i střediskem zimních sportů.

Svůj význam v rámci Savojských Alp zvýraznilo město Chamonix v roce 1921, kdy si do svého názvu přidalo i jméno nejvyššího vrcholu Alp. Krátce poté hostilo první zimní olympiádu, aniž o tom ovšem vědělo. V roce 1924 tady totiž Mezinárodní olympijský výbor uspořádal Týden zimních sportů. Až po jeho velkém úspěchu jej dodatečně prohlásil za I. zimní olympijské hry s tím, že každé následující se budou konat ve čtyřletých cyklech ve stejném roce jako hry letní. Což vydrželo právě do už zmíněného roku 1992, kdy se letní i zimní hry konaly v jednom roce naposledy.

Je tu trochu zmatek, ale od podobného střediska se asi nic jiného čekat nedá. Co na tom, že vlastních obyvatel má Chamonix-Mont-Blanc jen asi devět tisíc. Denní průměrný počet turistů je totiž asi o polovinu vyšší.

Nacházím velké parkoviště na místě, které se velmi hodí, tedy kousek od stanice lanovky na Aiguille du Midi. Hora, jejíž název se dá do češtiny přeložit jako Polední vrchol, je součástí Montblanského masivu, a právě z ní má být Mont Blanc, jenž ji převyšuje o necelý kilometr, dobře viditelný.

Lidí tu stojí dost, navíc se chvíli čeká, jestli se náhodou nepokazí počasí. V tuhle chvíli to vypadá skoro jako vtip. Stop stav naštěstí za pár minut odvolají, a tak se řadím do fronty.

Lanovka jezdí každých deset minut. Na mě vyšel lístek na 12:20, musím tedy asi tři čtvrtě hodiny počkat. Nic, co by se nedalo snést. Cesta nahoru a dolů stojí 78 eur – vzpomínám si, že přesně tolik stála loni lanovka na Lomnický štít.

Lanovka na Aiguille du Midi (francouzsky Téléphérique L’Aiguille du Midi) na své trase překonává převýšení 2742 metrů. To byl ve své době světový rekord, který vydržel dodnes.

Za hodinu je lanovka schopna dopravit nahoru – a snad tedy i dolů – 600 lidí.

Její trasa je tvořena dvěma úseky, z nichž ten první byl zprovozněn v roce 1954. Poskytuje doslova úchvatný výhled na údolí Chamonix, sevřené z jedné strany Montblanským masivem a z druhé masivem Aiguilles Rouges.

Jízda trvá necelých deset minut. Tři podpěry zásadně mění sklon lanovky, jedna část je tak strmá, že budete mít pocit, jako když jedete výtahem.

Mezistanice Plan de l’Aiguille je ve výšce 2317 metrů. Kromě přestupu na druhý úsek je tu veškeré technické zázemí obou na sobě nezávislých lanovek.

Během nezbytného čekání na kabinu druhého úseku se ukáže mrak, který sice vrchol Aiguille du Midi nezakryje, ale s vyhlídkou na Mont Blanc to rázem vidím dost bledě.

Druhý úsek je malým technickým zázrakem své doby, neboť převýšení 1460 metrů překonává bez jediné podpěry. Oněch uváděných cílových 3842 metrů je opravdu výška Aiguille du Midi, ale zároveň tak trochu reklamní tah. Úsek ve skutečnosti končí v 3777 metrech nad mořem.

Nahoře ještě musím projít tunelem, částečně dokonce ledovým,...

... a pak už jsem na vyhlídkové plošině nějakou tu desítku metrů pod vrcholem.

A jak jsem odhadoval, tak se i děje. Vrchol hory Mont Blanc (italsky Monte Bianco, v překladu Bílá hora) ve výšce 4808 metrů nad mořem je něco málo po třinácté hodině zahalen v mlze.

Na vyhlídkovou plošinu na vrcholu Aiguille du Midi se dá vyjet výtahem, ale za tohoto stavu mi to přijde zbytečné. Naplňuje se ten nejhorší scénář – vrchol hory, dle některých výkladů nejvyšší v Evropě, se neukáže.

V jednu chvíli zas tak moc nechybělo, někde nad vrcholem snad i prosvítala modrá obloha, ale všechno čekání marné. Zamrzí o to víc, že na nás, co jsme na plošině marně prostáli téměř celý vymezený čas, prakticky po celou dobu svítilo slunce.

Co tedy bylo vidět: především vpravo hora Dôme du Goûter, jejímž vrcholem ve výšce 4304 metrů prochází hranice mezi Francií a Itálií. Tady je aspoň jasno, předmětem sporů je samotný Mont Blanc. Zatímco Francie tvrdí, že vrchol je ze všech stran obklopen jejím územím, Itálie zastává názor, že vrcholem prochází hranice mezi oběma státy. Větší část fotky pak zaujímá severní strana hory Mont Blanc du Tacul, vysoké 4248 metrů. Její vrchol je ovšem též v mlze. Mont Maudit není vidět vůbec, ale právě poslední dva jmenované vrcholy jsou ty nápadnější, které byly vidět na fotce z dálničního odpočívadla. Je tu ještě jedna zajímavost, totiž prakticky přímo pod vrcholem Aiguille du Midi vede Tunel Mont Blanc, který tak má nad sebou dva a půl kilometru skály.

Zbývá snad jen udělat nějaké vrcholové foto (za stávající situace lze spíše nazvat podvrcholové). Je to nutná část fotodokumentace, neboť na vyšší hoře jsem dosud nikdy nebyl.

Dolů mám jet ve čtvrt na tři, ale odjezd se z příčin mně neznámých zdrží a stále jej odkládají. Čekání na zázrak po několika marných pokusech vrátit se na vyhlídku vzdávám. Počasí se totiž spíše horší, navíc běhat neustále sem a tam (což značí po schodech nahoru a dolů) není v této výšce, kde tlak vzduchu dosahuje asi dvou třetin hodnoty na hladině moře, nic zvlášť příjemného. Kyslíkový dluh se dostavuje opravdu rychle. A tak zajdu do restaurace, což je asi jediná činnost, která v tuhle chvíli dává smysl. Bagetka se šunkou to vyhrává především cenou. V restauraci navíc svítí monitor s údaji, o kolik se ten který odjezd odkládá, takže zmeškat snad ani nemohu.

Lanovka zatím nahoru definitivně jezdí prázdná, lidi vozí jen směrem do Chamonix. Nakonec odrážíme v 15:24, přesně ve chvíli, kdy začne vydatně sněžit.

Protilehlý masiv Aiguilles Rouges halí mlha, a v mezistanici Plan de l’Aiguille je zřetelně chladněji, než jsem zažil nahoře. Ale to už se nějak přežije, před čtvrtou jsem konečně dole, a dokonce za docela přijatelného počasí. Dva různé teploměry se sice liší v názoru, jestli je 22 nebo 24 stupňů, ale to je detail.

Cesta do Ženevy je tak trochu plánována od počátku, překazit by ji mohlo snad jen nějaké obrovské zdržení. Mezi to nepočítám ani prudkým deštěm vynucenou zastávku, která mě zdrží zhruba o půlhodinu. Shodou okolností zastavím na stejném odpočívadle (pouze v opačném směru), ze kterého jsem dopoledne viděl na Mont Blanc. Ty dva pohledy se snad ani nemohou více lišit.

Hranici překračuji ve tři čtvrtě na šest a do centra Ženevy přijíždím něco po šesté. Nakonec to vychází docela dobře, neboť tou dobou zrovna neprší.

Mám tu pouze jeden cíl, a sice vodotrysk Jet d’eau na břehu Ženevského jezera. Najdete ho celkem snadno, když se dostanete na Nábřeží Gustava Adora (francouzsky Quai Gustave Ador), pojmenované po švýcarském politikovi, mimo jiné též prezidentovi z roku 1919.

Prvopočátek této turistické atrakce je třeba hledat v roce 1886, kdy ženevská vodní elektrárna začala regulovat tlak vody tím, že ji upouštěla volně do vzduchu.

Obyvatelstvu se to zalíbilo, a tak byl v roce 1891 zřízen stálý vodotrysk, který se brzy stal jedním ze symbolů Ženevy.

Voda tryská rychlostí kolem 200 kilometrů v hodině, nebo chcete-li 500 litrů za vteřinu, a vystoupá až do výšky 140 metrů.

Za pohled však stojí i samotné Ženevské jezero (francouzsky Lac Léman, německy Genfersee), nejlépe směrem, který není proti slunci. Co do rozlohy po Balatonu druhé největší jezero ve Střední Evropě překvapí svou hloubkou, která dosahuje více než tří stovek metrů. Hlavním přítokem a odtokem je řeka Rhona (francouzsky Rhône), a objem jezera je tak obrovský, že voda Rhony jím protéká celých 11 a půl roku.

Ženeva (francouzsky Genève, německy Genf, italsky Ginevra, rétorománsky Genevra) je s více než dvěma sty tisíci obyvatel druhé nejlidnatější město ve Švýcarsku. Do roku 1870 dokonce držela místo první. Zastávka tady je ale opravdu velmi krátká, což plánuji od samého počátku, a končí akorát včas, neboť přichází další déšť. Před nejhorším jsem už ukryt v autě, ale chvílemi jedu jen krokem.

Pršet trochu přestane ve chvíli, kdy se vracím do Francie. Můžu i na chvíli zastavit a vyfotit historický hraniční mezník,...

... osazený roku 1816 na mostě přes potok Hermance, který odtud až ke svému ústí do Ženevského jezera tvoří státní hranici. I když je pravdou, že zkraje po něm hranice nejde až tak striktně.

Domů přijíždím po osmé. Prší zase nebo pořád, už ani nevím. Z auta musím třikrát: otevřít vrátka,...

... zavřít vrátka, a pak definitivně vystoupit po zaparkování. Nápady zkusit prozkoumat samotné město Thonon-les-Bains pouštím k vodě, které padá celý večer dost.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.