Alpská tour (2.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

2. kapitola: U Dunaje, u Rýna (22. června 2024)

Ráno v Horbu am Neckar slibuje leccos. Je trochu chladno, obloha na jedné straně zatažená, na druhé dejme tomu modrá, především však neprší. Je však dobré si trochu pospíšit, předpověď totiž praví cosi o tom, že nic nepotrvá věčně.

To se řekne lehce, ale někdy hůře provede. Hned na začátku mě trochu přibrzdí uzavřená ulice, o níž navigace samozřejmě nic neví. Objízdnou trasu jen odhaduji, ale nakonec ten správný směr najdu.

Ten potok, který přejíždím u obce Möhringen, je skutečně Dunaj. Má za sebou teprve něco kolem třiceti kilometrů z celkových více než dvou tisíc osmi set.

Hledám cestu k jednomu zvláštnímu jevu, který mění zažité představy o vodních poměrech v Evropě. Navigace pomůže jen částečně, takže směrovku nakonec velmi vítám. Je hned za můstkem, z nějž byla pořízena předešlá fotka.

Po dvou kilometrech dojedu na parkoviště. Pokud byste jej snad někdy hledali, pak železniční most Einodtalbrücke je docela výrazným orientačním bodem. Z té křižovatky jsou k němu asi dva kilometry, a o vzdálenosti z parkoviště k cíli snad nemá cenu se ani bavit. Prostě odtud seběhnu k Dunaji a jsem tam. Zabere to tak tři minuty.

Teď si konečně povíme, o co tady jde. Voda Dunaje se v těchto místech propadá do země. Přesněji řečeno do podzemních krasových jeskyň, které ji odvádějí do města Aach, ležícího necelých patnáct kilometrů na jih.

Začátek propadání označují kameny, po nichž by snad šla řeka i přejít. Ale nezkouším to. Koryto Dunaje je často suché a přístupné, ale teď po deštích teče vody tolik, že úbytek není moc znát. A takřka stejné je to i dál po proudu, byť těch míst, kde Dunaj prosakuje do podzemí, je tu několik.

Přejedu do Aachu. Vody Dunaje tu vyvěrají na povrch, ovšem takto vzniklý vodní tok nese rovněž jméno Aach. Vyvěračka sama se nazývá Aachquelle, je to nejvydatnější pramen v celém Německu. A vypadá úžasně.

Doslova z ničeho tu najednou teče řeka, a kdo by čekal nějaký klidný tok, mýlil by se. Je tu docela proud.

Voda odtud odtéká do Bodamského jezera, takže část vod Dunaje namísto v Černém skončí v Severním moři. A když se stane, že koryto vyschne úplně (což je často více než polovina dní v roce, v tomhle mám bohužel smůlu), skončí tam dunajská voda všechna. Geologický vývoj zastavit nelze – prosakující vody Dunaje s sebou odnášejí stále více materiálu, čímž se laicky řečeno díry, kudy voda prosakuje, stále zvětšují. Časem bude nevyhnutelně v Aachu končit veškerá voda z Dunaje, který bude fakticky začínat o několik desítek kilometrů dále než dnes, čímž zároveň dojde k definitivnímu překreslení průběhu jednoho z hlavních evropských rozvodí.

Obejdu tohle místo po zbudovaném chodníku, načež se zastavím ve zdejším občerstvení.

Štrasburský salát je takovou volbou z nouze, a nakonec se to dá. Krájené všechno, co našli v kuchyni, celé je to trochu nakyselo, chleba podávají elegantně v igelitu. Chtěl jsem to obohatit aspoň pohledem na vyvěračku, ale déšť mě i ostatní návštěvníky zažene ke stolkům pod přístřeškem.

Půl hodiny cesty je odtud do Kostnice (německy Konstanz), místa spjatého s českou historií. Památník Husův kámen (německy Hussenstein), postavený v roce 1862, připomíná místo nedoložené historicky, nýbrž pouhou tradicí.

Byl-li tedy na tomto místě skutečně upálen Jan Hus, stejným způsobem zde sotva rok po Husovi, přesně 30. května 1416, skonal i Jeroným Pražský. Ostatně i důvody exekuce byly obdobné, ovšem Hus je Hus, takže Jeronýmovo jméno na kameni sice najdete, nazván je však pouze po Husovi.

Pamětní deska pak už zmiňuje pouze Husa, možná k překvapení mnohých nejen německy, ale i česky. Je dost ošlehaná časem a obnovu by potřebovala naléhavě, ale stále rozluštitelný text praví v české verzi toto: „Podle tradice byl na tomto místě 6. července 1415 upálen za své smýšlení český církevní reformátor Mistr Jan Hus.“

Přijedete-li sem autem, patrně tu nezaparkujete, ale celý památník se dá celkem v pohodě objet. Samotný kámen je pak v místě, kde do ulice Alten Graben ústí ulice Zum Hussenstein.

Tou se záhy proběhnu. Sto metrů odtud je Švýcarsko, ale záměr dojít tam po svých vzdávám. Rozprší se tak, že jsem rád, když sednu do auta, k němuž to mám opačným směrem asi dvakrát tolik.

Schován před deštěm si mohu rozmyslet, co dál. Bylo by samosebou chybné omezit návštěvu Kostnice jen na Husův kámen. Katedrála Panny Marie (německy Münster Unserer Lieben Frau) je odtud také nedaleko, snad něco málo přes kilometr, ale v tom dešti raději popojedu. Nové parkovací místo získám sice náhodou, ale skoro nejblíž katedrále, jak je to jen možné.

Nejvyšší budova v Kostnici byla dokončena v roce 1089. Trojlodní bazilika s transeptem, jenž spolu s loděmi vytváří v půdorysu symbol kříže, byla z původně románského stylu přestavěna téměř čistě goticky. Svůj původ však nezapřou především vnitřní prostory.

Od Husova kamene nejsem daleko ani co do vzdálenosti, ani tematicky. Právě tento kostel hostil v letech 1414-1418 u nás nechvalně známý církevní koncil. Na druhou stranu je ale třeba uvést, že Hus a jeho odsouzení bylo sice snad významnou, ale přece jen pouhou jednou epizodou několikaletého jednání. Hlavním bodem programu bylo nakonec úspěšné vyřešení papežského schizmatu, trvajícího už od roku 1378. Gotická přestavba proběhla jen pár let po koncilu, ještě mladšího data je strop katedrály. Původní dřevěný byl nahrazen cihlovou klenbou v roce 1637.

Nejnovější částí kostela jsou varhany, instalované v polovině 50. let 20. století. Patří k vůbec největším v Německu. Při jejich stavbě byla využita historická skříň, také některé z necelých pěti tisíc píšťal pocházejí z předchozího nástroje, staršího o necelé století.

Věž kostela byla přestavěna v novogotickém stylu v roce 1850, její špička je ve výšce 78 metrů. Výška dosažitelná pro návštěvníky, kteří si zaplatí 4 eura, je 52 metrů.

Vyšlapat musím 193 schodů. Cestou si snad můžeme říct, že přestavba věže se nesetkala ve své době s pochopením, svoje kritiky najde ostatně i dnes. Na druhou stranu dala městu výraznou dominantu.

A když za nic jiného, tak za pohled na Bodamské jezero (německy Bodensee) ta trocha námahy rozhodně stojí.

Poslední, čemu věnuji v Kostnici pozornost, je kašna před katedrálou. Říká se jí buď Münsterbrunnen podle jejího umístění, nebo Guttmann-Brunnen podle jejího autora.

Tvarem jednoduchá fontána byla na náměstí před katedrálou poprvé instalována v roce 1963, ale zmizela odtud při jedné z jeho rekonstrukcí na přelomu tisíciletí. Nikdo vlastně ani neuvažoval o tom, že by se sem někdy vrátila, místní si ji však vyžádali. Znovu spuštěna byla 9. července 2015.

Je čas vyrazit dál. Na hranici dojedu doslova za pár minut. Je něco málo po čtvrté hodině.

Švýcarská hranice je obsluhována trochu zvláštním způsobem. Celnice tu zůstaly v činnosti, a jsou to celnice skutečně v tom původním smyslu slova. Nemáte-li však nic k proclení, můžete projet bez zastavení. Ještě je potřeba mít dálniční známku, kterou tu také můžete koupit. Stojí 40 franků, to je v přepočtu asi 1075 korun. Jiná než roční varianta neexistuje. Frontu si musím vystát asi dvacetiminutovou, samosebou opět v dešti.

První skutečný kontakt se Švýcarskem se uskuteční až kolem páté. Obstará ho historické město Stein am Rhein s třemi tisíci obyvatel. Klášterní kostel sv. Jiří (německy Klosterkirche St. Georg) je z dálky nejnápadnější budovou. Vidět je nejlépe z mostu přes Rýn, a tak stojí za to se sem po zaparkování těch pár kroků vrátit.

Jinak je ale Stein am Rhein mezi turisty známý svým starobylým jádrem, přesněji středověkými hrázděnými domy na Radničním náměstí (německy Rathausplatz), které se doslova předhánějí v bohatosti fresek. Ne nadarmo je náměstí označované za nejmalebnější v celém Švýcarsku.

Malby vesměs korespondují s názvem domu. Je-li tu tedy řeznictví U Pelikána (německy Metzgerei zum Pelikan), pak tedy najdeme pelikána i na zdi. Otázka je, jestli ho byl schopen schopen zachytit i objektiv.

Stejně jako mnohé z domů se mezi památky národního významu řadí i radnice. Postavena byla mezi lety 1539-1542, a byť v ní místní radní zasedali od samého počátku, dům v některých obdobích sloužil též jako sklad sukna a obilí.

Na druhém konci náměstí je Dolní brána (německy Untertor), zvaná též Hodinová věž (německy Zeitturm), jedna ze dvou městských bran doložených už v roce 1367.

Déšť mě na chvilku zažene pod střechu, do jedné z restaurací si zajdu na něco malého k pití. Barva je dokonalá, zdroj koneckonců tentýž, ale je to nealkoholické a jmenuje se to vínový džus. Cena čtyři a půl franku, v přepočtu asi 118 korun, za tuhle maličkost dává tušit, o čem asi tak bude bude v několika příštích dnech útrata.

Seběhnu ještě dolů k Rýnu. Řeka je plná takříkajíc po okraj, vydatné deště jsou znát i tady. Některé části nábřeží jsou uzavřeny.

A tím moje návštěva Steinu am Rhein končí. Koupím ještě na večer něco malého k zakousnutí - pekárna právě zavírá a za ten drobný prodej se slevou jsme nakonec rádi na obou stranách.

Schaffhausen, hlavní město stejnojmenného kantonu a zároveň také místo, kde budu následujících pár dnů bydlet, je odtud jen asi dvacet kilometrů. Ubytování je podstatně skromnější, což se čekalo, ovšem nefunkční wifi je tady ve Švýcarsku problém dost zásadní. Vybalím, co je nutné, zároveň i co je možné, neboť úložných prostor je tu opravdu pomálu.

Jdu za paní domácí, jestli by nešla nějak pořešit ta wifina. A jestli jsem měl doteď pochyby, nabývám jistoty. Požitý alkohol je na paní domu a přilehlé restaurace vidět i slyšet, o čichových vjemech snad ani hovořit nebudu. Vše za tu řekněme půlhodinu dokázala náležitě posílit, takže naprosto nemá cenu s ní cokoliv řešit. Tváří se sice ochotně, ale to je taky vše, co pro vás dokáže udělat. Sice chabý, ale aspoň nějaký signál tu je, musím se s ním spokojit. Aspoň že pokoj je čistý.

Vydávám se po okolí, ale vyžene mě opět déšť. A tak stíhám jen ikonický pohled na hlavní dominantu a zároveň symbol Schaffhausenu, pevnost Munot. Vracím se do své ubikace, je po osmé večer a snad tedy čas na tu drobnost koupenou ve Steinu am Rhein.

Více snad zítra, mimo jiné nemá pršet. Tak uvidíme. K Alpám jsem každopádně zase o něco blíž.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.