Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.
3. kapitola: Hrad Szigliget a promenáda v Balatonfüredu (25. srpna 2020)
K snídani jdu dnes o tu malou chvíli později, a vyplatí se to. Alespoň nečekám. Každý si sám nabere, co mu libo. Švédský stůl, chtělo by se říct, ale rozměrem jde spíš o stolek, i výběr samotný je trochu omezený. O hladu snad ale nezůstane nikdo.
Obloha je dnes jasně modrá, a tak vyrážím, ještě než bude největší horko.
K hradu Szigliget ([sig-]) je to od Vonyarcvashegy jen kousek. Autem jste tam do půl hodiny, přičemž stihnete najít i místo k zaparkování.
K hradu je třeba absolvovat menší výšlap. Je na takovém zvláštním kopci, původně šlo vlastně o sopku. Vrcholová část kráteru zmizela při dávné erupci, jež na severní straně ubrala poněkud více než na jižní. Díky tomu vznikla pod vrcholem plošina, na které dnes stojí spodní část hradu.
I když hrad dost dobře nelze minout, je cesta k němu označena šipkami.
Vlastně ještě než započnete výstup k hradu, minete Kostel jména Panny Marie (Szűz Mária neve templom). Prostorové poměry jsou tu ovšem pro fotografa velmi neutěšené, dá se říci stísněné. Soudím tedy, že sdílnější bude fotka interiéru kostela.
Pak už se tedy můžeme vydat k hradu. Výstup není až tak dlouhý, od kostela to může dělat nějakých 200 metrů, ale prudký rozhodně je.
U pokladny za bránou zkásnou dospělého o 1000 forintů. Brány jsou tu dvě těsně za sebou, z té druhé je velmi pěkný výhled na Balaton.
Ale to bych předbíhal, vysupěl jsem sotva do dolní části hradu. Jelikož taktika "než bude horko" příliš nevyšla, beru zavděk občerstvením.
Hrad je výškově velmi členitý. Spodní severní část sloužila jako pevnost. Je odtud mimo jiné přístup na již zmíněnou druhou bránu s výhledem nejen na Balaton, ale též na část obce Szigliget.
Jednotlivé části jsou spojeny něčím mezi schody a žebříky,...
... po kterých návštěvníci musí stoupat, pokud si chtějí prohlédnout i horní hrad s hradním palácem.
Nacházelo se tu vše, co bylo třeba: obytné místnosti,...
... kuchyň s pekárnou...
... i studna.
K ostraze hradu sloužily i tady věže, poskytující přehled jak o okolí hradu, tak o dění v něm samotném.
Na zbytcích té, jež nese jméno Královská (Királytorony [kirájtoroň]), dnes vlaje maďarská vlajka.
Do stavu blízkého dnešnímu se hrad dostal na přelomu 17. a 18. století. Odolal sice nájezdům Turků, osudným se mu ale stal zásah blesku, který odnesla hlavně prachárna. V roce 1702 nařídil císař Leopold Habsburský hrad coby nepotřebný zbořit. Kameny si pak rozebírali místní obyvatelé.
Pokud bychom chtěli jmenovat významné body viditelné z hradu, mezi ty nejvýznamnější bude jistě patřit vrch sopečného původu Badacsony ([badačoň]), vysoký 437 metrů, převyšující tedy hradní vrch o více než 200 metrů.
Mimochodem, vrch málem nepřežil. Na počátku 20. století se tu začal těžit čedič, v 50. letech tu pracovali hlavně političtí vězni. V 60. letech se podařilo díky úsilí ochránců přírody těžbu zastavit a vrch prohlásit přírodní rezervací. Přesto, že škody na návrší odvráceném od Balatonu jsou nenapravitelné, zůstalo zachováno unikátní přírodní prostřední. Svahy Badacsonye jsou totiž místy skoro kolmé, černý čedič přitahuje více slunečního záření, takže na jižním svahu najdeme rostliny typické spíše pro Středomoří.
Nabídnu ještě jeden pohled na Badacsony - takhle ho můžete vidět ze silnice číslo 71, vedoucí po celém severním břehu Balatonu. Tak tedy kousek popojeďme.
Mířím do Balatonfüredu, ale 10 kilometrů před ním ve vsi Balatonudvari mě upoutá směrovka k restauraci. Hlad je prostě silnější, navíc si říkám, že v nějaké menší vsi pořídím oběd pohodlněji než ve velkém městě. Takže odbočuji na vedlejší cestu, jež je sice kvality chvílemi pozoruhodné, ale po dvou nebo třech kilometrech přijíždím k restauraci Laci Pince Csárda, kterou si tímto dovoluji doporučit.
A nelituji. Jídlo je skvělé, obsluha příjemná.
A když se vám poštěstí sedět na venkovní terase, máte navíc mezi slunečníky a zábradlím, obrostlým vinnou révou, k dobrému jídlu i pěkný výhled na Balaton. Jenom sem nejezděte ve středu, to mají zavřeno.
Do Balatonfüredu, největšího města severního břehu Balatonu, dojíždím až před třetí hodinou. Centrum vynechám. Kolem Kossuthova pramene (Lajos Kossuth forrás)...
... a nemocnice specializované na nemoci srdce (Állami szívkórház)...
... dojdu až na Thákurovu promenádu (Tagore-sétány). Tomu odlišnému přepisu jména indického spisovatele a filozofa se netřeba divit. Každý jazyk s ním zkrátka naložil po svém.
Promenáda je příjemná, stromy poskytují stín, takže na mě ani za odpoledního vedra nepraží. To samé platí jistě i o mnohé kavárně, kterých je kolem promenády spousta. Místy možná až moc.
Vyzkouším jednu z nich, chvíli si uvažuji o tom, že najdu pláž, ale odpoledne se už dostává do fáze, kterou nazýváme pozdní, a komárů už mám docela dost. Nakonec se tedy rozhodnu pro lázně Galerius v blízkém Siófoku [š-]. Předtím si ale splním povinnost každého návštěvníka Balatonfüredu, spočívající v zastávce u soch Převozníka a Rybáře (Révész [-s] a Halász [-s]).
Díky "obsazenosti" má detailní pohled smysl jen u Převozníka. Sochy představitelů dvou typických balatonských povolání vytvořil János Pásztor v roce 1937, stojí u balatonfüredského přístavu od roku 1941. Zajímavé možná je, že zatímco Převozníka vytvořil autor podle živého modelu pocházejícího z Tihanye, inspirací pro Rybáře byla kresba, kterou našel náhodou v nějaké staré knize.
Siófok je na protějším břehu, znamená to tedy přejet Balaton na trajektu z Tihanye do Szántódu.
V blízkém Zamárdi odbočím doleva, a pak už je to nějakých 10 kilometrů. Sousloví "pořád rovně" tu dostává zcela nový význam. Hlavní silnice opravdu z přímého směru neuhne. Bohužel je na ní snad dvacet semaforů a na většině samosebou červená, takže se těch posledních pár kilometrů trochu protáhne.
Do lázní přicházím po páté, což je vlastně výhoda. Od pěti je totiž vstupné výrazně levnější. Tato výhoda je kompenzována tím, že touhle dobou tu už nepořídíte nic k pití, o jídle ani nemluvě.
Zůstávám tu asi do půl deváté, kdy už se skoro setmělo.
Večeři nakonec vyřeším v Siófoku u McDonalds. Nic maďarského tady samozřejmě nečekejte...
Je přesně doba, kdy trajekt na Tihany končí svůj provoz. Kupuji si tedy dálniční známku, příležitostně ji využiji i v příštích dnech. Domů se vracím po dálnici číslo 7 na jižním břehu Balatonu, doma ve Vonyarcvashegy jsem za hodinku. Dvacet minut před jedenáctou se tu dnes noční život už nepěstuje. Vítá mě tma a naprosté ticho.
