S virem v zádech II. (1.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

1.kapitola: Směr Balaton (23. srpna 2020)

Už tradičně koncem srpna vyrážím na další cestu. Je to pro mě vždy jakési rozloučení s létem, nejinak je tomu i tentokrát. Rozhodl jsem se tentokrát pro program trochu bohatší, původní plán navštívit ještě jednou slovinské pobřeží však nebylo možné uskutečnit. Do Slovinska prostě nesmíme. Prakticky do poslední možné chvíle čekám, jestli se v tomto smyslu něco nezmění, ale marně. Moře se ale už nechci vzdát, vybírám tedy jako náhradní řešení Chorvatsko.

Nepředbíhejme ovšem. Je nedělní dopoledne a vyrážím k břehům Balatonu. Je to zvláštní čas, umocněný tím, že je víkend, takže zatímco já na dovolenou vyrážím, většina cestovatelů se vrací. Mezi Budějovicemi a Freistadtem proti mně jede prakticky nepřetržitý proud aut.

Pak už to není tak znát - především proto, že další kus cesty vede po rakouských dálnicích, takže protijedoucí auta bezprostředně nepotkáváte. Nezastaví mě jediná kontrola na hranicích, kolem čtvrté hodiny jsem v Maďarsku.

Asi není potřebné znovu popisovat cestu až do Büku, tu si ostatně můžete najít v některém z minulých vyprávění. Vůbec celé dnešní povídání bude jen takový lehký úvod, dny příští budou nepochybně zajímavější.

A ne, není to omyl, skutečně do Büku. Zhruba 100 kilometrů před cílem si totiž udělám malou odbočku a stavím se v restauraci Fehérló na něco menšího. Říkejme tomu třeba odpolední svačina. Zdržím se opravdu jen nejnutnější dobu, stačím ovšem Anett i Zsoltovi vysvětlit, že dnes je to jen malá zastávka, zatímco za tři dny přijedu už doopravdy.

Minu známá místa jako Sárvár, odbočku k Celldömölku nebo hrad Sümeg...

... a opakuje se situace z dopoledne: v neděli se patrně vrací většina lidí i od Balatonu, takže také tady mám chvílemi proti sobě skoro souvislou kolonu.

Břeh Balatonu poprvé zahlédnu kolem třičtvrtě na sedm. Ze silnice není pohled bůhvíjaký, berme vše jako čistě dokumentační údaj.

V celou hodinu už stojím před ubytováním ve Vonyarcvashegy. Název je to trochu složitý, tak ještě jednou a pomalu: [voň|arc|vaš|heď].

Auto opravdu stojí před penziónem, ten je totiž skoro dokonale ukrytý za živým plotem. Další foto budiž toho důkazem (místa pro parkování jsou napravo od domu).

Postarší paní v recepci mě trochu vyvede z mých obav. Občas mám totiž v těchto krajích problém porozumět, asi tu mají nějaký zvláštní přízvuk. Jenže domluva je skoro dokonalá, recepční je mou jednoduchou maďarštinou potěšena, tak co víc si přát. Stejně ji ale s postupujícím vývojem událostí podezírám, že nepochází z tohoto kraje.

Vybaluji jen nejnutnější věci a jdu na pláž. Pověsti nelžou, voda je koncem prázdnin krásně prohřátá.

Soumrak padá brzy, takže nakonec je z toho téměř noční koupání. Ukončí ho úprk před komáry. I to je Balaton. 

Penzión zvaný Eldorádo stojí hned vedle trati a místního nádraží, takže každou chvíli slyším nejen vlak, ale i ohlašování včetně seznamu stanic, kde daný spoj následně staví. Věřím však, že mě noční vlaky budit nebudou.

Kolem desáté je zatím úspěšně přehlušuje jakási diskotéka. Antikoronavirové pokyny však velí hromadné akce nevyhledávat, na spaní je přece jen ještě brzy, půjdu tedy zkusit, jestli mi tu nalijí nějaké dobré víno. Dostanu polosladké z oblasti Balatonboglár, dá se. Chci posedět venku, ale není si tu čím posvítit. Tma je taková, že sklenku s vínem spatřím jen v tom okamžiku, kdy bleskne fotoaparát. Asi jsou v tomto délebydlící hosté zkušení, neboť tu sedím úplně sám. Komáři až sem naštěstí nelétají, takže tu potmě posedím asi tak do jedenácti. Snídaně je v osm, snad vstanu včas.