Maďarský přídavek (2.)

Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového.

2. kapitola: Chernelházadamonya (20. srpna 2017)

Den před mým včerejším příjezdem dosahovaly místní teploty prý až 38 °C. Dnes dopoledne je o dobrých 20 stupňů méně, zataženo a je očekáván i déšť. Přesto se vydávám do lázní Bükfürdő. Dovolená v tomto prostředí má totiž jednu výhodu, že je snesitelná i v případě, že počasí nevyjde zcela ideálně.

Z mého dosavadního vyprávění je zřejmé, že se rozhodně nejedná o první letošní návštěvu tohoto místa, a tak mohu jen velmi těžko nabídnout nějakou novou informaci. Ani průjezd parkovištěm by sám o sobě ničím zvláštní nebyl, ale i na takovém místě lze – a dokonce i s jistým škodolibým potěšením – zjistit, že burany nejsme jen my Češi. Dlouhá staletí soužití v jedné monarchii nás patrně poznamenala všechny stejně.

Snad končící sezóna, horší předpověď počasí, neděle k tomu, to vše mohlo způsobit, že guláš si dnes nedám. Protentokrát tedy jdu na jídlo ke konkurenci a spoléhám na to, že budu mít více štěstí v týdnu.

Oproti předpovědi se žádný déšť nekonal a teplota vylezla nakonec až na přijatelných 25 °C. Lidí bylo v lázních možná o něco méně, ale hlavní bazén byl i tak slušně zaplněný.

Léta člověk jezdí okolo zajímavého místa a kolikrát to ani netuší. Jedním z takových může být ves vzdálená asi 10 km od Büku, honosící se údajně jedním z nejdelších názvů v Maďarsku. Fakt je, že nápis Chernelházadamonya působí majestátně v jakémkoliv provedení.

Vybaven alespoň několika základními informacemi se vydávám na průzkum této vesnice. Předpokládám, že návštěva takto malého sídla zabere jen nevelký časový úsek, takže ho navštěvuji až ve večerních hodinách.

Místo bylo osídleno už v době starého Říma, svědčí o tom archeologické nálezy. Byl tu nalezen hrob ze 4. století a také obyčejné věci tehdejší denní potřeby, jako nádobka na parfém, džbán nebo pečetní svíce. Obec v dnešním smyslu tu vznikla někdy ve 13. století, a vlastně to byly obce dvě. Jedna dostala jméno podle rodiny Chernelů, druhou vlastnil rod Véghů. Název Damonya pak vzešel z prý nejrozšířenějšího mužského křestního jména, místní obdoby u nás ne moc běžného Damiána.

Ve 20. letech 20. století si řekli, že než dvě mrňavé vsi, tak raději jednu větší, a tak vznikla obec též nijak velká – dnes počet jejích obyvatel nedosahuje ani dvou stovek. Od roku 1927 pak oficiálně platí název vzniklý prostým spojením jmen obou původních vesnic.

Do vesnice můžete přijet po vedlejší cestě, ve vsi samotné máte několik možností, kam odbočit, ale nikam dál už se nedostanete. Všechny místní komunikace jsou totiž slepé.

Panská sídla Chernelů i Véghů budete dnes ve vsi hledat marně. Obě komunisti nejprve vyvlastnili a následně je nechali nejprve zpustnout a později zbourat. Místo, kde dříve stával palác Chernelů, je ale dodnes dobře patrné. Proluka mezi domy je vyplněna polem s kukuřicí.

Z celého paláce, dvoupatrové budovy o půdorysu ve tvaru písmene L, která měla pouhých 10 obytných místností, se zachoval pouze rodový erb z hlavní fasády. Několikrát se už stěhoval, momentálně je k vidění pod stříškou u autobusové zastávky. Z místa, kde palác stával, je to sem asi čtyři sta metrů.

Sídlo Véghů pak připomínají zbytky zdi, za kterou bývala zámecká zahrada. Nabízím něco jako celkový záběr i detailnější pohled za zeď.

Jedinou dochovanou historickou budovou je místní kostel nebo spíše kaple nesoucí jméno svatého Vendelína (Szent Vendel kápolna), patrona a ochránce pastýřů, poutníků, polí a dobytka. Socha světce stojí před kaplí, téměř symbolicky v místech, kde spolu dříve sousedily dvě samostatné obce.

V těsném sousedství kaple je také pomník místním obětem 2. světové války i s jejich kompletním jmenným seznamem.

Pikantní je, že hned vedle této obce je vesnice jménem Bő, kterou je nutno projet cestou do Büku. Kratší místní název jsem v Maďarsku zatím nepotkal.

Cesta mezi Bő a Bükem vede západním směrem. Začal padat soumrak a v nízkém slunci vytvořily mraky opravdu zajímavou hru světla a stínů. Rád se o tuto večerní náladu podělím.

Den má ještě zvláštní dohru. Dnes slaví Maďarsko svátek svatého Štěpána, zakladatele státu a jeho prvního krále. Na odchodu z restaurace Fehérló mě tedy po desáté hodině večerní zastihne ohňostroj. Bohužel nemám techniku, která by dokázala něco takového jakýmkoli přijatelným způsobem zachytit. Proto se tentokrát omezím jen na slovní informaci.

Podivnou hrou historie bylo Maďarsko právě na svůj nejvýznamnější státní svátek přinuceno k účasti na vojenské okupaci Československa v roce 1968. U nás sice výročí této události vzpomínáme 21. srpna, faktem ale je, že intervence začala již na konci předešlého dne.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.