Léto roku devatenáctého (24.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha šestá: Znovu v Büku

3. kapitola: Na zdraví a na zadek (a o jiných nástrahách) (24. srpna 2019)

Včera jsem mluvil o nutnosti využít dovolenou do poslední chvíle, dnešek mi dal možnost tato slova naplnit. Původní záměr sice byl odjet během dopoledne, jenže příjemné teplo tyhle plány mění. Nakonec si končící sezónu v Büku prodloužím asi do půl druhé. 

Přemýšlel jsem, čím vyplnit cestu domů. Mohli bychom si třeba trochu popovídat třeba o záludnostech maďarštiny. Nebojte se, maďarština není jazyk podlejší než kterýkoliv jiný. Ať už se ale pokoušíte mluvit jakkoliv, vždycky může dojít k situaci, kdy – ačkoliv jste vnitřně přesvědčeni, že konáte v duchu učebnic – vám nebude porozuměno, nebo nedej bůh, kdy řeknete něco jiného, než jste zamýšleli.

Někdy je maďarština milosrdná. Ač rozlišuje obyčejné „e“ a temné „ö“, někdy je jí prostě fuk, které použijete. Někdy. Slovo „kapka“ můžete maďarsky říct „csepp“ i „csöpp“, stejně jako existují dvě varianty ekvivalentu české předložky „nad“. Výrazy „felett“ i „fölött“ jsou naprosto rovnocenné a oba stejně spisovné. Na co je však třeba dát si pozor, jsou dlouhé souhlásky. Ne snad proto, že se neoznačují čárkami, ale zdvojením; to je věc, která se dá zapamatovat. Jenže délka souhlásky často zcela mění význam slova. Příkladem nám může být slovo „višeň“ (není míněn ovocný strom, ale jeho plod), které se řekne „meggy“.

Tady jsou mimochodem nástrahy hned dvě. Jedna je v podobě zdvojené souhlásky, která se zapisuje spřežkou (neboť písmeno pro hlásku „ď“ maďarština nemá). V takovém případě se zdvojuje jen první část spřežky, takže dlouhé „gy“ se zapisuje jako „ggy“, dlouhé „sz“ jako „ssz“ a tak dále. Tedy kromě případu, že se nám ve složeném slově sejdou totožná koncová a počáteční souhláska, pak je nutné vše poctivě vypsat. Napadají mě slova „fodrász“ (kadeřník) a „szalon“ (překládat snad netřeba), z nichž se dá složit „fodrászszalon“. Krásně budou vypadat nejen dámy, které budou opouštět takové zařízení. Krásně to myslím vypadá i napsané.

Pojďme ale zpátky k té višni, než ztratíme nit. Vyslovíme-li totiž nedbale a řekneme-li pouze „megy“, znamená to „jde“, tedy třetí osobu slovesa značícího pohyb. A to opravdu pohyb jakýkoliv, protože v maďarštině nejsou rozlišena slovesa „jít“ a „jet“. Dle kontextu je tedy možný překlad „jde“ i „jede“.

K záměně významu může dojít i jinak. I maďarština mívá na konci slova znělé souhlásky. Ovšem tady pozor: zatímco čeština tyto situace řeší spodobou, kdy například slovo „hrad“ vyslovíme s [-t] na konci, v maďarštině nic takového není. Slova jako „világ“, „virág“, „tovább“, „ház“ (svět, květina, dále, dům) musíme vyslovit tak, jak jsou psána, a to včetně toho protivného dlouhého -bb na konci třetího slova, které opravdu dá trochu práce se naučit). Mimochodem, Maďar může umět česky sebelépe, ale důsledná výslovnost [hrad] ho prozradí. Mohl bych teď vyprávět o několika svých učitelích, ale zpět k věci. Je nasnadě, že existují dvojice slov, jež jsou rozlišena pouze znělostí koncové souhlásky. Slovo „had“ neoznačuje v maďarštině plaza, ale „vojsko“, zatímco „hat“ je číslovka „šest“. Zatímco „kész“ je přídavné jméno znamenající „hotový“ či „připravený“, slovo „kéz“ přeložíme do češtiny jako „ruka“.

Není účelem článku vyjmenovávat všechny možné dvojice, proto rychle přejdu k další nástraze. Špatná výslovnost může vést nejen k záměně, ale i k prostému nepochopení. Jistě jste si již všimli, že maďarština má samohlásky krátké i dlouhé, mezi nimi i takové, které čeština nezná (tedy ö, ü a jejich dlouhé varianty ő, ű). V češtině čárka mění pouze kvantitu, snad s výjimkou i/í, kde přece jen vyslovujeme v každé variantě trochu jinou hlásku, ale ve spoustě jazyků (dokonce i v maďarštině) je to úplně stejně, a tenhle rozdíl tedy už ani nevnímáme. V maďarštině však čárka mění u mnohých samohlásek i kvalitu: v dlouhém ó zní lehký nádech ú, dlouhé é se lehce blíží í. Podobně je to třeba v němčině, jeden z mých učitelů mi radil dlouhé é vyslovovat hodně široce, jako bych se při něm usmíval. No, vezměte si na pomoc zrcadlo a zkoušejte si. Trochu vás uklidním sdělením, že i když budete dlouhé é a ó vyslovovat tak, jak vám ústa počesku narostla, pravděpodobně se žádná tragédie nestane.

Na vlastní oči, uši a kůži jsem však zažil problém s jinou samohláskou. Zatímco dlouhé á se vyslovuje stejně jako v češtině (perfektní „maďarské á“ prý mají Plzeňáci, ale to mám z doslechu a opravdu to neposoudím), s krátkým je trochu potíž. Jedná se o hlásku zvukově mezi krátkým o a krátkým a, dokonce mám pocit, že v některých krajích vyslovují skoro čisté krátké o.

Zatímco třeba u názvu hlavního města je asi celkem jedno, jestli ho vyslovíte [budapešt], [budopešt] nebo něco mezi tím, problém může nastat u krátkých slov, kde se není o co jiného opřít. Stalo se mi kdysi v obchodě, že nebyla pochopena už zmíněná číslovka číslovka „šest“, tedy „hat“ (přesněji šlo o její akuzativ, tedy „hatot“, ale přípona v ničem nepomohla). Když mě to trklo a vyřkl jsem [hotot], okamžitě jsem dostal požadovaných šest vajec. 

Dovolím si malou odbočku od nástrah k jedné kuriozitě. Maďarština nemá ráda mnoho souhlásek za sebou, dvě ještě zvládne, ovšem jen uprostřed nebo na konci slova. Na začátku je to prostě problém. A tak, i když výraz pro školu přejala stejně jako čeština z latiny, vypomohla si počáteční samohláskou a vzniklo tak slovo „iskola“. Samohlásky vůbec patří k těm oblíbenějším, několik za sebou vůbec nevadí.

Jedno slovo je v tomto ohledu extrémem, často však uváděným při výuce maďarštiny. Představte si, že otec má více než jednoho syna. Tito synové dohromady vlastní společně více stejných předmětů, třeba knih. Někdo se vás může zeptat, čí jsou to knihy. A vy můžete odpovědět slovem „fiaiéi“, tedy slovem, v němž je za sebou hned pět samohlásek. To slovo jde do češtiny nejjednodušeji přeložit jako „více věcí patřících jeho synům“. Jak to celé vzniklo: syn – fiú, jeho syn – fia. Jestliže je těch synů více, přidáme „-i“, přípona „-é“ značí, že jde o vlastníky něčeho, na co se dotazujeme, a další „-i“ nám opět říká, že těch věcí je více. Jak sami vidíte, je to vlastně velmi jednoduché.

Nedbalá výslovnost možná stála u zrodu jedné záležitosti, kterou jsem si nechal na konec, a jež zároveň vysvětlí dosud možná záhadný název této kapitoly. Slova „na zdraví“ (v maďarštině vlastně jedno slovo) vám obsluhující i přátelé řeknou, ať pijete nebo dokonce jíte cokoliv, fráze je však používána i v situaci, kterou bychom my Češi předpokládali asi nejvíce, tedy při přípitku. Zdraví se řekne „egészség“, přičemž je třeba dát si záležet na oddělené výslovnosti [-s|š-] uprostřed slova. To, co my vyjádříme předložkou, řeší maďarština příponou „-re“, proto tedy jde jen o jedno slovo. Ovšem v prosté podobě „egészségre“ tuto frázi nikdo nepoužije. Maďarština jednak ráda přivlastňuje, jednak je jazykem celkem uctivým, takže je potřeba říct, na čí zdraví se připíjí.

Teoreticky lze připíjet na zdraví jakékoliv osoby (teď tedy mám na mysli osobu v gramatickém významu), nejčastěji však asi užijeme „na tvoje zdraví“, tedy „egészségedre“, případně „na vaše“, pokud dotyčnému vykáme – „egészségére“. Tentýž tvar by se mimochodem hodil i v situaci, že připíjíme někomu, kdo zrovna není přítomen, čili „na jeho/její zdraví“ (neboť jak už víme, maďarština nemá rody). Občas se v kroužku přátel může připít „na naše zdraví“, zvlášť když jsme se třeba sešli jen tak, bez zvláštního důvodu, a nikdo zrovna není oslavencem – tedy „egészségünkre“. Můžeme též hromadně připíjet vícero osobám, kterým tykáme – „egészségetekre“, případně vykáme – „egészségükre“. Pokud jsme již notorikem, který pije sám, a zároveň trpíme samomluvou, je možno použít i poslední teoretickou možnost, kdy budeme připíjet „na moje zdraví“ slovem „egészségemre“. Což je gramaticky zcela regulérní tvar, ale v praxi se s ním opravdu nesetkáte.

Samotné slovo „egészség“ je odvozeno od slova „egész“, tedy „celý“. A má to svou logiku, doslova je zdraví chápáno jako určitá „celost“ člověka. V maďarštině ovšem existuje také slovo „segg“. Přeložit se dá třeba jako „zadek“, i když ani ostřejší varianty pojmenování této části těla by od věci rozhodně nebyly. Možná už někdo pomalu domýšlí, kam teď mířím. Psaná i mluvená forma slova „egészség“ a spojení „egész segg“ jsou velmi podobné, a opět je to jeden z důkazů, že na délku samohlásek i souhlásek je potřeba dbát. Řeknete-li tedy dámě nedbale „egész seggére“ a pozvednete přitom pohár, právě jste připili „na celý váš zadek“. To může být považováno za společenské faux pas, na druhou stranu je to ovšem starý, otřepaný, uzený, trapný, stereotypní, nekorektní, popůlnoční, ale mezi námi pány, kteří již ten večer něco popili, pořád vynikající humor. Připomínám: maďarština vyká třetí osobou jednotného čísla, navíc nezná rody. Takže touto nevinnou průpovídkou můžete v pánské skupince ohodnotit pozadí kolemjdoucí dámy.

Zatímco čtenářky a čtenáři si tu virtuálně popíjejí, sám jako řidič nemohu. Již se ale blížím k domovu, takže jestli nám ta cesta společně utekla, je potěšení na mojí straně. V cíli jsem nakonec před desátou hodinou večerní. Protože jsem tak učinil zatím pokaždé, neporuším tradici ani tentokrát. Těchto 24 kapitol obnáší dohromady 5439 kilometrů. A protože se opravdu našlo pár zvědavců, kteří se na ujetou vzdálenost dotazovali již v červenci, mohu konečně uspokojit i zvědavost těchto prostým sdělením, že první část cesty zaujímala přesně 54,1 % výše uvedené vzdálenosti. Pilní počtáři si výsledek mohou zaokrouhlit na desetiny.

To je pro letošek opravdu vše. Tímto děkuji všem, kteří se mnou dojeli až sem. Uvidíme se zase někde na cestě. Vidimo se na poti. Találkozunk az útközben.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.