Léto roku devatenáctého (21.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Intermezzo: Šest kilometrů od Harkánye (a pak ještě dál) (21. srpna 2019)

Harkány opouštím zhruba v půl desáté. Stavím po šesti kilometrech ve vsi jménem Túrony ([-ň]). Žije tu asi 260 lidí, přesto se vesnice může pyšnit kostelem z dob Arpádovské dynastie.

Kdy přesně byl postaven, to se pochopitelně dnes už neví, díky písemné zmínce je doložen již v roce 1237. Snad by se i nabízelo, že by mohlo jít o jednu z nejstarších staveb v Maďarsku, ale seznam arpádovských památek je poměrně široký. Mezi těmi úplně nejstaršími túronyský Reformační kostel (maďarsky Túronyi Református templom) nefiguruje. Jeho věž je navíc mnohem mladší – byla postavena až v roce 1827.

Během věků prodělal kostel ještě řadu dalších přestaveb. Nicméně jeho hlavní loď v románském slohu tu stojí už nejméně 8 století, přičemž přečkala mimo jiné gotické rozšíření v 15. století i požár během Rákócziho válek za nezávislost.

A díky tomu, že je otevřeno, mohu si ji prohlédnout i uvnitř. To stáří je tu vidět, a jestliže je kostel vybaven velmi skromně, jen to podtrhuje celkovou atmosféru místa. 

Kostel je z jedné strany tak trochu ukrytý v zahradě mezi stromy, což dává zajímavou možnost trochu si pohrát při focení. To je také jediný důvod, proč vznikly následující obrázky, jiný význam za nimi nehledejte.

Dnešek je ale především dnem přesunu. Další zastávka je v lázních ve městě Marcali, vzdáleném asi deset kilometrů vzdušnou čarou od jižního břehu Balatonu. Beru ji spíš jako obědovou, jen s možností si zaplavat. 

K tomu jsou lázně se vstupným 2200 forintů jak stvořené, úměrně k nižšímu počtu návštěvníků je omezen i výběr z jídelního lístku. Více mě trápí plastový příbor – než se mi podaří najíst, zlomím dvě vidličky. Chyby holt dělají nejen v NDR, a jak vidno, nemusí je odhalit jen horký nápoj.

Voda jistě přijde vhod, i když teplota oproti včerejšku spadla o více než 10 stupňů. Naštěstí, chtělo by se dodat. Snad i proto je tu lidí pomálu, takže se v tomto jinak nevelkém areálu rozhodně netlačím. 

Je to už tak trochu obraz končící sezóny, v posledních srpnových dnech nijak neobvyklý.

Nakonec se zdržím déle, než jsem čekal, oddech prostě přišel vhod. Odjíždím až někdy po čtvrté hodině. Okolo půl sedmé večer jsem v místě, díky kterému si mohu i zpáteční cestu rozdělit na dvě části. A snad ani příliš nepřekvapí, že tím místem je „můj druhý letní domov“ Bük.

Jánosovi jsem předpokládanou dobu příjezdu předem oznámil, a tu čtvrthodinku, kterou mám v rezervě, využiji k nákupu. Doma je doma, a to jistě ví i János, neboť opět dostávám svůj apartmán. Vyložím věci z auta, nějaké třídění a úklid odkládám na pozdější dobu. Vždyť ještě bude čas. Právě v tu chvíli ale lehce zaprší. 

Odcházím přes ulici k Fehérló. Protože všechno tamní venkovní zařízení stačilo zmoknout, musím vzít zavděk vnitřními prostory restaurace. Takhle tedy začíná poslední část mé cesty.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.