Léto roku devatenáctého (2.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha první: Julské Alpy

2. kapitola: Když se ztratí navigace (2. července 2019)

Po třetí hodině pokračuji v jízdě. Ne však nadlouho. Jezero Mondsee za svítání přímo vyzývá k zastavení. Nakonec na místě podniknu i něco jako snídani. U podobného výhledu se ostatně sedí moc pěkně. 

Plánoval jsem ještě jednu delší přestávku na jednom z odpočívadel, ale slunce už před osmou pralo do auta tak, že jsem myšlenky na spaní vzdal velmi rychle. Zato jsem při pohledu z odpočívadla objevil na skále 900 let starý hrad Hohenwerfen.

Komu by to jméno snad přišlo složité, může se zkusit popasovat s názvem vedlejší skály. Ta se jmenuje Feuergsengköpfl. 

Obdivovat Alpy mohu ale i cestou. Počínající den osvětluje vrcholky, a jestliže jsou rakouské dálnice kvalitní, můžeme závidět i terén, kterým občas vedou. Zvlášť když se vydaří počasí a slunečního světla přibývá doslova s každým kilometrem.

Cesta ubíhá a nezpomalí se moc ani při placení mýtného za tunel Katschberg. Rakušani zdražili nejen dálniční známky, i za ten tunel si oproti loňsku připlatíte půl eura. Není to nic neobvyklého, o nějaký drobný peníz jsou tyto poplatky v Rakousku vyšší prakticky každoročně.

Na rakouskou hranici přijíždím kolem desáté hodiny. Tunel v Karavankách se konečně dočká druhého tubusu. Jak cedule hlásá, hotovo by mělo být do jara 2024. Tak uvidíme.

Na druhém konci tunelu je tedy už cílová země Slovinsko. Stavím hned u první pumpy. Asi tříkilometrový kousek dálnice až k ní tolerují, ale dál to bez známky nezkoušejte. No a když už tedy zastávka, dám si i trochu předčasný oběd.

Ražniči je vynikající volba, obě fotky dělí jen nemnoho minut. I cena 9 eur je velmi příznivá.

Rychlý pohled věnuji při průjezdu Bledskému jezeru. Vlastně až sem jedu už od loňska známou cestou. Podle mapy i navigace mi do cíle zbývá něco okolo půl hodiny, takže slíbený čas dojezdu mezi dvanáctou a jednou hodinou bych měl stihnout ještě s nějakou rezervou.

Vlastně až na samém konci, ve chvíli, kdy mi do cíle má zbývat méně než 10 kilometrů, vezme moje putování nečekaný obrat. Vše je v pohodě až do odbočky ve vsi Bitnje. Podle směrovky odbočuji vpravo, nějaké to stoupání by se také čekat dalo, takže směle vzhůru.

Ale když jsem – vlastně bez zvláštního důvodu – vyfotil příjezd do vsi zvané Jereka, netušil jsem, že právě tady začne to nejzajímavější z celé cesty.

Mapy je v těch místech obvykle velmi skromné, je na nich většinou jen tato průchozí cesta. Když už míjím několik odboček, pokládám je za drobné a nevýznamné. Chvíli se držím něčeho, co pokládám za hlavní silnici, a řídím se pokyny navigace. Ta si však ze mě vysloveně dělá legraci, a v místech, kde prostě žádná odbočka není, mi říká „nyní odbočte vlevo“.

Poslechnout ji opravdu nemohu, pokud nechci sjet po lehce zarostlém srázu nebo absolvovat kus cesty po louce.

Za to se mi navigace mstí krásným okruhem po vesnici a jejím nejbližším okolí. Zkouším se na ni spolehnout, jak jen mohu, ale když už jedu třetí kolo a alpská krajina tedy logicky přestává působit oním okouzlujícím dojmem, vzdávám to a nějaké místní paní se potupně zkouším zeptat na cestu. Posílá mě přes můstek, okolo kterého jsem už třikrát jel, ale vždy jsem byl před ním odeslán jinam. Zmíním se o tom té paní, ale ona mě uklidňuje –  tady je to prý normální. Hovoří jednoduchou angličtinou, za můstkem kreslí rukou zdola nahoru klikyháky do vzduchu a cestu popisuje slovy „and up and up and up...“ Nejdřív si o tom myslím své, ale tento jednoduchý popis nakonec stačí. Uhnout už není kam, na jediné odbočce je konečně zase šipka s nápisem Koprivnik v Bohinju.

Konečně jsem v cíli, Místo apartmánu mám malý domek, který bude dva dny jen můj. Přesněji je to dvojdomek, jeho části jsou do sebe docela zajímavě spletené, ale jsou zároveň oddělené, každá má samozřejmě i svůj vlastní vchod – a moje je jedna jeho část.

Odpoledne se mě příliš netýkalo. Nastěhoval jsem si věci, v poloze ležmo jsem se snažil vybrat nějaký vhodný cíl pro výlet do okolí, jenže cesta si vyžádala své – probudil jsem se v šest. Vyrážím se aspoň na Pokljuku podívat, kde se v zimě prohánějí biatlonisté a biatlonistky. 

Část trati lze projít pěšky, přímo okolo střelnice se ale projít nedá. Natažené pásky působí sice nenápadně, ale zcela srozumitelně. Nevadí, areál je i tak docela dobře přehledný. Stojím vedle hotelu Center. Drahý je neuvěřitelně, během závodů poskytuje výhled na stadion. A kdo se díváte na přenosy z biatlonu, určitě ho nepřehlédnete.

V televizi vypadá leccos jinak a jednodušeji, tady mi ta vzdálenost ze střelecké pozice k terči přijde neskutečně dlouhá. Nepřemýšlím o tom, jestli bych byl schopen jej trefit, ale o tom, jestli bych na těch padesát metrů zaostřil natolik, abych terče alespoň viděl.

Chybí tribuna i trestné kolo, jen výsledková tabule je na svém místě. A k rozeznání je samozřejmě i velmi diskutovaný krátký sjezd ke střelnici, který prý trochu nahrává závodníkům, kteří díky němu dojedou na nejvzdálenější střelecké pozice velmi lehce, zatímco ti ostatní musí hned po sjezdu brzdit.

Z Pokljuky sjíždím do Bledu, což mimo jiné znamená, že si zopakuji cestu odtud do Koprivniku. Tentokrát jsem se spolehl jen na sebe a trefil jsem se napoprvé. Zajímavé je, že jakmile přejedu inkriminovaný můstek, navigace za ním ukazuje již cestu správně až do cíle, a naprosto přesně najde i požadované číslo popisné 15.

Doma na mě čeká majitel (má u nás jednu dobu docela známé jméno Rajko) a po nezbytných formalitách nabízí domácí likér z borůvek. A jak je tady ve Slovinsku obvyklé, přejdeme na oslovování jménem a od toho pak plynule i na tykání.

Dostávám několik dobrých rad, které zužitkuji hned v příštích dnech. Zvládám i jedno z úskalí slovinštiny, neboť na Rajkovu otázku „kadiš?“ reaguji správně vytažením krabičky cigaret a zapalovače. Likér je sice nízkoprocentní, ale jak jsme tak hovořili, moc mu toho v lahvičce nezbylo. Čímž se dá vysvětlit nezvyklý úhel pohledu na poslední fotce. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.