Doba se změnila, metody ne

Tam někde na východě, více než 2000 kilometrů od nás, nejde zdaleka jen o Ukrajinu. V tuhle chvíli jde především o to, kam až svět dokáže zajít v ustupování jednomu roztahovačnému idiotovi.

Kdysi se taková politika nazývala appeasement - slovo značilo ústupky agresivním stranám a používalo se především ve spojení s Hitlerovým Německem. Obecně však platí, že ustoupíte-li násilníkovi jednou, nebude uspokojen, ale bude svoje požadavky stupňovat. My sami jsme toho historickým příkladem. Hitler se nezastavil v Sudetech, Chamberlain nepřinesl mír. 

Konce zná snad každý, ale je dobré si připomenout začátek. Putin hovoří o genocidě ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny. Též říká, že historicky je Ukrajina součástí Ruska. Vojenská akce, kterou právě nařídil začít, je nazývána mírovou operací. Hitler před necelým stoletím mlel neustále cosi o barbarském pronásledování německé menšiny v Československu. V preambuli Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava se praví, že česko-moravské země náležely po tisíc let k životnímu prostoru německého národa. Ani kecy o zajištění míru v oblasti nechyběly. Doba se mění, metody ne. V tomto punktu Hitler i Putin jedno jsou. Lišit se budou patrně v jednom - Hitler neměl s válčením zkušenosti, s vítězným už vůbec ne, a coby vojevůdce byl naštěstí naprostým diletantem. Putinovi zkušenost historická naopak říká, že kam Rus šlápl, tam už zůstal. Rusku, potažmo Sovětskému svazu, prošla agrese vůči Finsku, alespoň v tom smyslu, že zabrané území mu náleží dodnes. Nepotrestána zůstala jeho agrese vůči Polsku, jež o svoje východní oblasti přišlo patrně navěky. Rusku prošla i anexe Besarábie, z níž byla posléze vytvořena Moldavská SSR. Chtěl-li SSSR po válce československou Podkarpatskou Rus, dostal ji. A když Putin anektoval Krym, svět v podstatě nehnul brvou. Vlastně jediným případem, kdy velká Rus něco neuchvátila navěky, byly tři pobaltské republiky. 

Ani za ně se svět v pravou chvíli nedokázal postavit. Gorbačov, kterému svět dodnes tleská za perestrojku, ještě stihl podniknout vojenskou akci proti Litvě (za tu je v Litvě mimochodem dosud stíhán), než se mu celý slavný jednotný mohutný Sovětský svaz rozsypal pod rukama.

Svět se nepostavil Hitlerovu Německu, tím méně se postaví Putinovu Rusku. Sankce? Upřímně, Rusko se nejspíš třese už teď, ale smíchy. Ta země při své rozloze a přírodnímu bohatství má totiž prakticky vše, co k životu potřebuje. Následky sankcí poneseme více my - stačí se za pár dnů či týdnů podívat na ceny u benzínek. 

Nedělám si zbytečné iluze o Ukrajině jako státu. Nechci ani tak hodnotit úroveň tamní demokracie, spíše mám na mysli jednotu země jako celku. A ta je skutečně dosti vachrlatá, stačí se podívat na výsledky jakýchkoliv voleb. Na východě země je skutečně mnoho Rusů etnicky i občanstvím, a ti nepochybně sehrají nezbytnou úlohu páté kolony. Což stačí zařadit ke všemu z historie, co bylo řečeno výše. 

Kdyby se odtržením dvou pidirepublik, které co do počtu obyvatel tvoří asi 9 % celé Ukrajiny, a které se nejspíš dříve či později stanou součástí Ruska, vše vyřešilo, pak by to ještě bylo krásné. Ale pouhý pohled na národnostní mapu Ukrajiny napoví, že Putin se v Luhansku a Doněcku nezastaví. Není náhodou, že sice uznal obě republiky coby instituce, ale s tím, že hranice se vyřeší později. Dnes už přišel s požadavkem, aby se Ukrajina stáhla z celé Doněcké a Luhanské oblasti, územně mnohem širší než oblast, jak svět dosud chápal obě tzv. lidové republiky. Teď je aspoň jasné, o co mu jde. Území obývané Rusy je pak ještě širší. Scénář je jasný, a na jeho konci už nemůže mít Putin jiný cíl než likvidaci Ukrajiny jako státu. Historická paralela s Mnichovem a následným Protektorátem je až zarážející. Ano, jak už bylo řečeno, doba se mění, metody jsou pořád stejné.

Ukrajina doteď tak trochu seděla sudu s prachem, a jeho neřešením si na problémy tak trochu zadělala stejně, jako to udělalo Československo ve 20. a 30. letech minulého století. Mnohá selhání na diplomatickém poli, která zčásti přispěla k tragickým koncům, bychom opět našli paralelně v obou případech. To nic nemění na tom, že je to především Ukrajina (a bylo to Československo), kdo by měl svoje vnitřní problémy řešit. 

Hitlerovi nakonec, jak víme, Československo nestačilo. Národnostně podobná situace jako na Ukrajině je například v už zmíněných pobaltských republikách: například ve Vilniusu žije 14 % Rusů, v Klaipedě 28 %. V Lotyšsku tvoří Rusové více než čtvrtinu obyvatel, v Estonsku jen o málo méně. Není dnes nic, co by zaručilo, že se ukrajinský scénář nemůže opakovat. Ještě vám ta Ukrajina přijde tak daleko?